Z cest

Na chvíli v ráji

Říjen, možná listopad. Potemnělý obývací pokoj. Za proskleným balkonem šumí večerní městská doprava, ale nás obklopují hravé tóny Beatles a Rolling stones… Dohadujeme se. Jsem nervózní, trochu se nudím a poskakuju po kuchyňském koutě. Trochu uklízím nádobí, trochu provokuju. Usrkávám víno a pomrkávám. Myslí to vážně? Ano, myslel. Stačil pohled na ten výhled. Následovalo pár kliknutí a bylo to.


Tak jsme si koupili náš první společný zájezd do zahraničí. Naprosto spontánní rozhodnutí. A taková jsou vždy nejlepší.

Marilleva – Folgarida. Itálie. Březen.

„Zlato, ale víš, že se až do března nesmíme rozejít?“ zasmála jsem se. Za celou tu dobu nás ani jednou nenapadlo, že by se to mohlo stát. A tak jsme 1. března odjeli.





Neobešlo se to bez drobnějších nehod. Začalo neuvěřitelně sněžit a my nebyli schopní dotáhnout všechny ty přeskáče, svetry, přilby, lyže a samozřejmě dobroty k autobusu. Museli jsme vzít taxíka. Moje kocovina taky ničemu nepomáhala. Měli jsme ale zásobu jídla na celou cestu a teplou deku na přikrytí.
Spala jsem jako dřevo. Celou dobu, až na chvíle, kdy řidiči z rádia pěl své árie Karel Gott. Seděli jsme úplně vpředu, nad námi byla prosklená střecha, přes kterou na nás začaly svítit paprsky vycházejícího slunce za špičkami hor. Byla to neuvěřitelná nádhera.
Na hory jezdím s rodiči už od malička, vždy do Čech. Jsem moc vděčná mamce, že mě naučila lyžovat a milovat zimu, hory a sníh. Svištění po sjezdovce, vychutnávání si rychlosti a sekání oblouků s výhledem na obrovské majestátní vrcholky kolem, to je pro mě jeden z nejkrásnějších pocitů. Na dlouhatánských alpských sjezdovkách jsem byla jako doma. Jen jsme museli neustále zastavovat, abych si vše pořádně vyfotila. Bez toho to přece nejde.
Ve spletitých lanovkách a sjezdovkách jsem se vůbec nedokázala orientovat. Nebýt přítele, byla bych ztracená. Je to zvláštní. On v Praze netrefí pomalu ani z Václaváku na Staromák, zato na horách to zvládal úplně perfektně. Prohodili jsme si role.
Tři dny utekly jako voda a já jsem uvažovala, jestli se mám schovat v té skvělé horské restauraci s výhledem, abych nemusela odjet. Dávali jsme si tam obří hamburgery a pravou italskou pizzu a vůbec by mi nevadilo se tam na nějakou dobu ubytovat. Nebo třeba napořád.
Naše ubytování bylo ale také kouzelné. Hotel se nacházel uprostřed kopce (obří hory), kde jsme lyžovali a ten výhled z terasy byl fantastický. Vydržela bych tam sedět a koukat do dálky hodiny a hodiny, nebýt mrazu.




Když jsme vyjížděli kabinkovou lanovkou nahoru, myslela jsem na mamku. Přála jsem si, aby tu byla taky a užila si pořádné lyžování. Co si budeme povídat, české hory a Alpy se prostě srovnávat nedají. Až budu hrooozně bohatá budu jí kupovat zájezd za lyžováním každý rok. A sobě taky.

Na zpáteční cestě autobusem do Prahy jsme si plánovali, jaká všechna další místa musíme ještě společně navštívit. V létě uděláme spoustu výletů do přírody a pod stan. Nemůžu se dočkat. Líbí se mi, jaký životní příběh spolu vytváříme a jak je každá chvíle jedinečná.  

S láskou,
Lucie










Další články

0 komentářů:

Okomentovat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.