Město v odrazech

„Město je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků, jenž jej odlišuje od vesnice.“ Takto zní první věta definice pojmu „město“ ze stránek wikipedie. Město není ale jen předmětem definice. Je to místo, kde velké množství lidí pracuje, učí se, poznává, navazuje vztahy, jí, spí, baví se…žije. Pro někoho domov plný energie, pro jiného noční můra plná chaosu a spěchu.

Tyto úvahy mě nad slovem „město“ provázely, když se stalo tématem letošní maturitní výtvarné práce. Fotografie dává velkou svobodu, jak v možnosti výběru tématu, tak ve variabilitě zpracování. Proto bylo médiem, které jsem si pro svou maturitní práci zvolila.

Město pro mě představuje živý organismus plný energie a dynamiky. Není to jen místo k životu, je to místo, které je živé. Fotografie dokáže zachytit život a energii, která ve městě koluje. Zobrazí chaos v ulicích, chladnost výškových budov, osamělost sídlišť, energii nočních klubů, přeplněnost nákupních center, eleganci historické architektury, slávu známých míst, každodenní rutinu, stereotyp a mnoho dalšího.

Ve svých fotografiích jsem se věnovala druhému pohledu na některé tyto charakteristiky města. Fotografovala jsem svět, kolem kterého dennodenně chodíme a už jsme si na něj tak zvykli, že ho vůbec nevnímáme. Je to svět, ve kterém se mnohé rozmazává a slévá dohromady. Stává nepodstatným až neviditelným, zároveň ale nabízí úplné nové pohledy na realitu, které nám jinak unikají.

Je to svět odrazů.

Chodila jsem městem a sledovala, co všechno ze světa kolem nás, který bereme jako samozřejmý, se zrcadlí ve výlohách, budovách, oknech autobusů, dveřích metra i vodních plochách. Bylo to jakoby se přímo vedle mě, téměř na dosah ruky rozprostíralo celé nové město, kterého si ale nikdo nevšímá. 

Lidé zde vypadají pouze jako spěchající a míhající se duchové. Jenomže chodci v ulicích mi po chvíli se siluetami na sklech začali splývat a přestávala jsem rozeznávat, kdo zde je ten duch, a kdo ta skutečná postava. Osoby chodící ulicemi sem a tam s hlavou plnou vlastních myšlenek a problémů jsou vlastně přízraky úplně stejně jako jejich odrazy na sklech výloh. Tváře mají bezvýrazné, neusmívají se, nepromluví s vámi, hledí do země nebo do telefonu. Tyto přízraky mi po nějaké době začaly připadat téměř skutečnější, než opravdoví lidé kolem. Napadalo mě, co kdyby naše odrazy mohly překonat svá skleněná vězení a vstoupily do našeho světa.  Byly by také tak zamračené a ponořené sami do sebe nebo by si užívaly života a rozhlížely se po krásách kolem sebe?

Neměnili se pouze lidé ale i celé budovy. Jejich jindy pevné a ostré obrysy se začaly rozplývat, jejich křivky se stávaly nepravidelnými a zastřenými. Jedna budova se prolínala s druhou. Navzájem si jakoby půjčovali kusy svého zdiva a vytvářely tak úplně nové fantaskní konstrukce. Svět odrazů působí jako celé vystavěné město, poslepované ze střípků naší architektury. Dopravní prostředky se ohýbají a nepřirozeně kroutí. Kam asi míří téměř gumové autobusy míhající se ve sklech kanceláří a obchodů? Mají svá parkoviště na námi nepoznaných místech nebo jejich cesty zanikají spolu s šedou omítkou činžáků?

To vše vytváří úplně nový svět, který jsem se snažila zachytit a vyjádřit, že i přes všechny jeho odlišnosti má stejné vlastnosti jako realita nám dobře známá. Také jsem v něm nalezla osamělost, chlad, špinavost, rozklad, zchátralost, odměřenost a anonymitu zároveň ale i energii, život, krásu, eleganci, pohyb a nezaměnitelnou atmosféru.

Svými fotografiemi charakterizuji město z jiného úhlu pohledu, než kterým běžně sledujeme svět kolem nás. Tento projekt ale nejvíce ze všeho změnil mě samotnou. Při procházení Prahou dnes hledím především do světa odrazů. Sleduji ho mnohem více, než kdy dříve a díky tomu se můj pohled na svět rozšířil o další rozměr. Všímám si mnohem více věcí a detailů, které jsem nevnímala, než jsem začala fotografovat na téma Město v odrazech. Největší hodnotu svých fotografií teď nevidím ani tolik v tom, co zobrazují, ale v tom co mně osobně přinesly.

Změna pohledu nejen na město, ale i na cokoliv jiného je podle mého to, co by umění mělo lidem přinášet. Já jsem sebe sama tímto projektem vytrhla ze stereotypu, přestala jsem při chůzi hledět pod nohy a zvedla svůj pohled.

Zkuste to také! 

 Lucie