Z cest Ztraceno v myšlenkcáh

Útěk mezi kmeny a borůvčí


Znáte to, když někdy máte po krk lidí, města, stereotypu, povinností akdovíčehovšehoještě. V tu chvíli shledávám nejlepším nápadem se na všechno vykašlat a prostě někam zmizet. Daleko, či ještě dál, na tom nezáleží. Prostě někam pryč. Tentokrát do jihočeských luhů a hájů.
Lesy a stromy, jedni z mých nejmilejších společníků. Na nic si nestěžují, nevymluví vám díru do hlavy, neštvou vás svým negativním přístupem, nemáte chuť s nimi třást a křičet „prober se sakra!“. Nic takového. Jsou člověku tichou oporou. Přítelem, kterému nemusíte nic složitě vysvětlovat. Prostě už tím, že je a naklání se k vám, cítíte jakousi spřízněnost. Nebo alespoň já ano.

Když nepočítám dědu, měly jsme v chaloupce kousek od Třeboně takovou dámskou jízdu. Babička pekla koláče a vařila nejlepší dobroty. Já jsem s mamkou a sestrou chodila po lesích s nosem téměř zabořeným do země. Sbíraly jsme houby, až jsem od nich měla ruce celé žlutohnědé, což vzápětí přebila sytě fialová barva borůvek. A fialové byly nejen ruce, ale i pusa, svetr a objektiv foťáku.

Když už, tak pořádně. Platí to i o vínu, co mi ubývá ve skleničce.
Vlastně hlavně o něm.














Další články

4 komentářů:

  1. Moc hezké fotky :)
    http://nicoleshyblog.blogspot.cz/?m=1

    OdpovědětVymazat
  2. Lesy jsou čistým domovem pro nás všechny. Nádherné fotografie !

    OdpovědětVymazat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.