Z cest Ztraceno v myšlenkcáh

Po kamenech proti proudu


Píšu si deník. Už od základní školy. Tehdy jsem se za to styděla a dobrovolně bych to nikomu nepřiznala. Nebylo to in a já nebyla dost sebevědomá na to, stát si sama za sebou. Přetvářka a drsné pózy před spolužáky byly na denním pořádku. K dospívání to asi patří, teď bych si ale dala pár facek.

Každopádně jsem strašně ráda, že mi tahle záliba tolik let vydržela. Když dnes starými deníky listuju, vidím před sebou věci, na které bych si už jinak ani nevzpomněla, jako by to bylo včera. Není pro mě ani tolik důležité zaznamenat události, tak jak se staly, jako spíše to, jak jsem se cítila, jaké dojmy mi daný okamžik přinesl a co to pro mě znamenalo. V napsaných řádcích nacházím kusy sebe samé a zároveň vidím, jak jsem se změnila a kam jsem se posunula. A proto píšu.

Ve dva roky starém, hustě popsaném deníku jsem našla zapomenutou zmínku o Danovi, z našich společných začátků. Přirovnávala jsem ho k horskému potoku. Nejprve nenápadný, tichý, chladný, s ledově modrýma očima. Postupem času ale poznáte jeho živost, hravost, zaplaví vás jeho energie, humor a láska.


Pokaždé, když jsme někde v horách, kde se mezi kameny prohání křišťálově průhledné potůčky, si na tohle přirovnání vzpomenu. 











Další články

1 komentářů:

  1. Naprosto ti rozumím. Deník si píšu přes deset let ze stejných důvodů jako ty. Je krásné vidět, jak se člověk v životě posunout, a moct se občas vrátit ve svých myšlenkách a vzpomínkách. To si kolikrát i říkám, že bych měla psát častěji, ať mám v budoucnu co pročítat, ale to by člověk teď žil budoucnosti a pak zas minulostí.

    OdpovědětVymazat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.