Z cest

Přírodní park Orsiera Rocciavrè – no. 4


Na vrchol do mraků. Přesně tam jsme zamířili od místa s výhledem na Cole del Vento z minulého článku

Tady teprve nastalo pravé dobrodružství. Žádná cesta, všude kam jste dohlédli, a že to kvůli mrakům a mlze nebylo moc daleko, se válely jen velké kameny. Jediné vodítko, kterého se šlo držet byly červené skvrny ("značky") rozeseté po několika metrech. Mohlo by se zdát, že cesta pouze vzhůru by ani značky nepotřebovala, že? Jenže kvůli neustále se valícím oblakům nebylo vůbec vidět, jak to kolem nás vypadá. Chvílemi se mlha roztrhala a my zjistili, že kolem nás jsou zubaté skály, o kterých jsme do té doby neměli ani tušení. Za pár dalších sekund se už zase vše halilo do šedi. 

Opravdu jsem myslela, že vypustím duši, ale nějak se mi povedlo doplahočit se až do průsmyku Porta del Villano. A tam se objevili! Kde se vzalo, tu se vzalo, zmateně na nás z mlhy vykouklo několik kamzíků. Ocitnout se jen pár metrů od obyvatelů místních hor, byl skvělý zážitek.

Prošli jsme portou na druhou stranu hory a počasí se okamžitě změnilo. S každým dalším krokem níž bylo tepleji a obloha se začala trhat. Za chvíli jsme sundávali bundy a hledali sluneční brýle. Výhled do údolí a na protější špičaté pohoří byl dechberoucí. 

Už jsme ale byli pěkně utrmácení a hadoví a nad protější horou začínalo hřmít. Tak jsme přidali do kroku, abychom byli co nejdříve chatě Rifugio Toesca, které se pro další noc stala naším domovem.









 Jen pro představu, jaká mlha na Portě del Villano chvílemi panovala. 













Další články

0 komentářů:

Okomentovat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.