Z domova

Když do Prahy zavítá sníh


Kam až mi paměť sahá jezdili jsme s rodiči každý rok na hory.
Pronajali jsme si kouzelnou chaloupku uprostřed kopců a na týden zmizeli z šedivé Prahy. Po večerech jsme hráli karty a vyhřívali se u krbu. Přes den jsme lyžovali, bobovali, chodili na procházky do lesa, stavěli sněhová iglú a pevnosti.

Pamatuji si na spálený jazyk čajem z velké termosky, na to jak strašně dobře chutnala čokoládová figurka od Mikuláše při cestě lanovkou na Špičák, na ten nejlepší párek v rohlíku u stánku, a taky jak jsme se na svahu předháněli. Všechny tyhle chvíle ve mě vypěstovaly nekonečnou lásku k zimě, sněhu a horám.

Jen v Praze moje duše v zimě trochu trpí. Je tu šedo, mrazivo a ponuro, ale sníh nikde. Proto si možná dovedete představit, jakou radost mám, když ráno odhrnu závěsy a za okny se snáší sněhové vločky. V tu chvíli je jedno, že ze sněhu bude do večera bláto. V ten moment je totiž všechno tak, jak má být.



Jednoho prosincového rána tomu tak bylo. Zazvonil budík, já se vypotácela z vyhřáté postele a honem se zachumlala do županu. Šla jsem postavit vodu na čaj a začala chystat snídani. Až po nějaké chvíli jsem chtěla rozhrnou závěsy a doslova jsem vyjekla radostí, když jsem uviděla tu chumelenici. V Praze je sníh opravdu vzácný a i když vždy doufám, že budou bílé vánoce, pokaždé mě sníh za okny neskutečně překvapí.



Nebylo na vybranou, prostě jsme museli zahodit všechny povinnosti za hlavu a jít se projít, abychom si tu bílou nádheru alespoň na chvilku užili, než zase zmizí. Vyrazili jsme do Grébovky. Panoval tu klid a ticho, byli jsme tu skoro sami. Procházeli jsme se zasněženým parkem, šla nám pára od pusy a červenaly nám nosy. Pravá zimní atmosféra.

Ten den se vlastně vůbec nic zvláštního nestalo. Nebýt toho sněhu, byl by to úplně obyčejný den, jako každý jiný. Přesto je to jedno z mých nejmilejších prosincových odpolední. Vločky nás vyhnaly od počítačů, práce a školy do ulic Prahy. Na chvíli jsme zapomněli na všechny povinnosti. Povídali jsme si, odpočívali a užívali si pohodové odpoledne. Takovou moc má trocha zmrzlé vody padající z nebe.





Další články

2 komentářů:

  1. Tvoje vzpomínání na dětství zní kouzelně! Škoda, že já jsem se jako malá neučila lyžovat, s rodiči jsme v zimě nikam nejezdili, takže zimu moc ráda nemám. Škoda, třeba to ještě někdy napravím a lyžovat se naučím, nikdy není pozdě! :) Krásné fotky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, nikdy není pozdě, a jestli tě lyžování láká, tak jen do toho! ;)

      Vymazat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.