Drahý blogový světe, čtenáři, pokud tu ještě nějací zbyli, nebo kdokoliv, kdo sem omylem zabloudil, vítejte.
Sychravé počasí, těžká oblaka hrozící potopou, hořká chuť kávy na jazyku, vzduch vonící po přicházejícím podzimu.
Několik neumytých štětců, tužka, plastická guma, tuba s bílým akrylem, paleta s rozmíchanými barvami a pět malých kalíšků akvarelu. Můj stůl je posledních pár dní naprostý chaos. Začala jsem totiž znovu malovat.
Dlouho jsem neotevřela Word a nenapsala jediné písmenko. Dlouho jsem neotevřela Lightroom a neupravila jedinou fotku s výjimkou těch pracovních. Dlouho jsem nesdílela fotku na Instagramu, i když jich mám připravenou spoustu do zásoby.
Praskající oheň v krbu, velký dřevěný stůl, pára stoupající z hrnku s čajem a za okny sněhová vánice. Útulná chaloupka posazená mezi lesem a plání, po které se během dne prohání běžkaři v zářivých bundách. Chaloupka s výhledem na kostel, za kterým vychází slunce, chaloupka, ve které jsme strávili týden během letošní zimy.
Ať chceme nebo ne, určité momenty nám dokáží obrátit život vzhůru nohama. A už tolik nezáleží na tom, jestli jde o věci, které se dějí pouze v našem osobním životě nebo o události světového měřítka. Jedno mají totiž společné. Nečekané převraty nám mění pohled na život. Světová pandemie následovaná válkou na Ukrajině mě drsným způsobem učí vážit si toho, co mám. Nepitvat se v malichernostech, neplýtvat časem a energií na to co za to nestojí, a naopak oceňovat to, co mě dělá šťastnou.
Pomalu ubíhá klidné odpoledne, ze šálku s černým
čajem s citronem líně stoupá pára, dřevěné okenice se sem tam zatřesou pod
náporem větru, který se honí pražskými ulicemi. Ideální čas na to, zapálit si
na stole svíčku, ulomit čtvereček čokolády a pustit se do psaní.
Špičkami prstů poťukávám do klávesnice, aniž by se na monitoru objevilo jediné písmenko. Jako by mé ruce nejprve potřebovaly malé rozehřátí, než začnou doopravdy psát.
Už několik dlouhých minut koukám na otevřený wordový dokument s nedopsanou první větou, kterou jsem už šestkrát smazala a začala nanovo.
Uvařila jsem si bylinkový čaj, zapálila vonnou svíčku, rozsvítila světélka zavěšená na knihovně a zachumlala se do huňatého svetru. Venku se snášejí první vodou nasáklé vločky, které se při dopadu na zem hned rozplývají. Doma ale panuje hřejivá a útulná atmosféra. Taková, jakou bych si přála, abyste při návštěvách mého blogu pociťovali. Taková, jakou si já při psaní svých řádků užívám.
Poslední zastávkou našeho letního train-tripu po Itálii byla Bologna. Město plné červené a oranžové barvy na omítce i střechách protkané portici - podloubími, která se klenou kolem každé budovy, a tak své obyvatele chrání před sluncem.
Siena nepatří mezi nejznámější italská města, ale rozhodně by měla patřit do top pětky nejkouzelnějších. Z těch, která jsem navštívila, je pro mě zatím číslem jedna, ale nechávám si v hodnocení ještě prostor pro další návštěvy.
Dva týdny, tři města, nespočet kamenných uliček, úchvatných výhledů, výborného jídla a skleniček vína. Výlet do Itálie není nikdy špatný nápad, ať už bude v jakékoliv podobě. My jsme v polovině srpna narvali to nejdůležitější do batohu, nasedli do letadla do Bologni, vlakem se přemístili do Florencie a ubytovali se v apartmánu s výhledem na Duomo. Tím začala naše italská dovolená.
Upíjím italské víno zakoupené na letišti v Bologni a brouzdám vzpomínkami na uplynulé léto. Za pár dní už sice začíná říjen, ale to vůbec nebrání tomu, abych se v tomto článku ještě pořádně ohlédla za červencem a srpnem. Dva měsíce plné zážitků se bez mrknutí oka překlopily do nabitého září a až v tento poklidný podvečer nastala volná chvilka na rekapitulaci.
Vrcholky hor, vůně lesa, úzké stezky a výhledy do krajiny. Neskutečně mi to chybělo. Dát batoh na záda, vyrazit na vlak a strávit několik dní v přírodě. Tentokrát jsme se rozhodli pro námi neprobádané území. Vyrazili jsme do Jeseníků.