Chaloupka posazená mezi loukami a poli, dvůr chráněný před sluncem stínem velkého ořechu a keře rybízu pod okny. Odpolední bouřka strávená na parapetu s rozečtenou knihou a hrnkem kávy. Slunce mizící za okrajem rozkvetlé louky. Horký vzduch, vlhká tráva pod bosýma nohama a vůně sena. Kozy okusující ohnuté větve jabloně. Srpen na venkově.
Jsou dny, a v posledním půl roce jejich počet převládal, kdy si ani nevzpomenu, že mám nějaký blog. Dny plné shonu, pracovních schůzek a povinností, dny, kdy čas trávím především se svými blízkými anebo dny, kdy dělám něco z milionu dalších činností, ze kterých se skládá můj život. Psaní blogu jsem na nějakou dobu odsunula stranou a nebudu lhát, myslela jsem si, že to je už možná nadobro.
Drahý blogový světe, čtenáři, pokud tu ještě nějací zbyli, nebo kdokoliv, kdo sem omylem zabloudil, vítejte.
Sychravé počasí, těžká oblaka hrozící potopou, hořká chuť kávy na jazyku, vzduch vonící po přicházejícím podzimu.
Dlouho jsem neotevřela Word a nenapsala jediné písmenko. Dlouho jsem neotevřela Lightroom a neupravila jedinou fotku s výjimkou těch pracovních. Dlouho jsem nesdílela fotku na Instagramu, i když jich mám připravenou spoustu do zásoby.
Praskající oheň v krbu, velký dřevěný stůl, pára stoupající z hrnku s čajem a za okny sněhová vánice. Útulná chaloupka posazená mezi lesem a plání, po které se během dne prohání běžkaři v zářivých bundách. Chaloupka s výhledem na kostel, za kterým vychází slunce, chaloupka, ve které jsme strávili týden během letošní zimy.
Ať chceme nebo ne, určité momenty nám dokáží obrátit život vzhůru nohama. A už tolik nezáleží na tom, jestli jde o věci, které se dějí pouze v našem osobním životě nebo o události světového měřítka. Jedno mají totiž společné. Nečekané převraty nám mění pohled na život. Světová pandemie následovaná válkou na Ukrajině mě drsným způsobem učí vážit si toho, co mám. Nepitvat se v malichernostech, neplýtvat časem a energií na to co za to nestojí, a naopak oceňovat to, co mě dělá šťastnou.
Pomalu ubíhá klidné odpoledne, ze šálku s černým
čajem s citronem líně stoupá pára, dřevěné okenice se sem tam zatřesou pod
náporem větru, který se honí pražskými ulicemi. Ideální čas na to, zapálit si
na stole svíčku, ulomit čtvereček čokolády a pustit se do psaní.
Špičkami prstů poťukávám do klávesnice, aniž by se na monitoru objevilo jediné písmenko. Jako by mé ruce nejprve potřebovaly malé rozehřátí, než začnou doopravdy psát.
Už několik dlouhých minut koukám na otevřený wordový dokument s nedopsanou první větou, kterou jsem už šestkrát smazala a začala nanovo.
Uvařila jsem si bylinkový čaj, zapálila vonnou svíčku, rozsvítila světélka zavěšená na knihovně a zachumlala se do huňatého svetru. Venku se snášejí první vodou nasáklé vločky, které se při dopadu na zem hned rozplývají. Doma ale panuje hřejivá a útulná atmosféra. Taková, jakou bych si přála, abyste při návštěvách mého blogu pociťovali. Taková, jakou si já při psaní svých řádků užívám.
Poslední zastávkou našeho letního train-tripu po Itálii byla Bologna. Město plné červené a oranžové barvy na omítce i střechách protkané portici - podloubími, která se klenou kolem každé budovy, a tak své obyvatele chrání před sluncem.
Siena nepatří mezi nejznámější italská města, ale rozhodně by měla patřit do top pětky nejkouzelnějších. Z těch, která jsem navštívila, je pro mě zatím číslem jedna, ale nechávám si v hodnocení ještě prostor pro další návštěvy.
Dva týdny, tři města, nespočet kamenných uliček, úchvatných výhledů, výborného jídla a skleniček vína. Výlet do Itálie není nikdy špatný nápad, ať už bude v jakékoliv podobě. My jsme v polovině srpna narvali to nejdůležitější do batohu, nasedli do letadla do Bologni, vlakem se přemístili do Florencie a ubytovali se v apartmánu s výhledem na Duomo. Tím začala naše italská dovolená.
Upíjím italské víno zakoupené na letišti v Bologni a brouzdám vzpomínkami na uplynulé léto. Za pár dní už sice začíná říjen, ale to vůbec nebrání tomu, abych se v tomto článku ještě pořádně ohlédla za červencem a srpnem. Dva měsíce plné zážitků se bez mrknutí oka překlopily do nabitého září a až v tento poklidný podvečer nastala volná chvilka na rekapitulaci.
Vrcholky hor, vůně lesa, úzké stezky a výhledy do krajiny. Neskutečně mi to chybělo. Dát batoh na záda, vyrazit na vlak a strávit několik dní v přírodě. Tentokrát jsme se rozhodli pro námi neprobádané území. Vyrazili jsme do Jeseníků.
Když jsme před rokem a půl přebírali klíče od nového bytu,
byly tu kromě kuchyňské linky, ledničky a pračky jen holé stěny. Měli jsme před
sebou misi. Udělat z prázdného místa domov.
Delší dobu si opakuji, že už konečně musím napsat článek do rubriky „Pražská zákoutí“. Nejprve byla zima a mrazy, podniky zavřené kvůli pandemii a pak najednou Praha ožila a já nestíhala vše vstřebávat, natož o tom ještě psát. To se musí změnit.
S hořkou chutí téměř dopité kávy na jazyku se pouštím do dnešních řádků. Obklopená chladným vzduchem a vůní deště, který si ještě neprobojoval cestu srze těžká oblaka, výstřižky z letáku k výstavě, kterou jsem nedávno navštívila a pocitem útulna, které v potemnělém bytě vytváří blížící se bouřka. Nejlepší chvíle na to, ohlédnout se za uplynulými měsíci.
Červnové odpoledne, okno otevřené dokořán, paprsky slunce olizují nohy vystrčené na parapet. Střídavě pozoruju rozpínající se mraky, střídavě se ztrácím v písmenech paperbacku.
Káva s mlékem, kterou jsem se až ve svých 25 letech naučila pít bez cukru, hořká čokoláda s kokosem, zvuk hučící pračky, pohodové nedělní odpoledne. Před pár hodinami jsme se vrátili z chaty, kde jsme strávili několik dní. Užívali jsme si sluníčka, grilování, povídání, příjemného času mimo město.
Dnes jsem zjistila, že už je půlka května. Nějak jsem stále žila v domnění, že máme duben. Věřím, že nejsem sama, komu plynutí dnů a měsíců stále trochu uniká. Ale i když v březnu ještě chvílemi zemi pokrýval sníh, většina slunečních dní mi pomohla zlepšit náladu.
Knihy se nemají soudit podle obalu, říká se. Hannah je krásná ukázka toho, že ne vždy je dobré, řídit se tím, co říkají druzí. Obálka mě na první pohled zaujala, na druhý jsem nad ní začala dumat a po dočtení knihy dostala nový význam.
Jak často děláte věci, jen tak pro radost? Pro samotný zážitek z činnosti?
V hlavním menu blogu se objevila nová kategorie „Rady & Tipy”. Až do teď ji
blog neměl, když jsem ale koukala na několik posledních článků, uvědomila jsem
si, že by se opravdu hodila. Najdete v ní třeba můj poslední článek o tom,
jak se učím italsky, článek Jak na stanování plný mých dlouholetých zkušeností
nebo seznam tipů na zvládnutí zkouškového.
O tom, že se začnu učit italsky jsem mluvila už v roce 2019, jenže zůstalo jen u řečí. Během podzimu 2020 jsem se naučila pár klíčových frází jako „ Io ho fame“ (Já mám hlad.), ale o moc dál jsem se nedostala. Letos z italštiny dělám svou prioritu, nic jiného mi totiž moc nezbývá.
Procházky, kafe, jídlo, tři hlavní kladné role v běžných dnech mých posledních měsíců. Uvidíte je na většině fotek, protože se rádi nechají zachytit, sluší jim to na instagramu a v albech milých vzpomínek.
V posledních pár dnech se parky, ulice a střechy domů ukryly pod sněhovou přikrývku. V Praze bílo, které by vydrželo déle než jeden den, téměř nepamatuji. Takže i když je venku několik stupňů pod nulou, navlékám několik teplých vrstev a vyrážím na procházky kochat se třpytivou krásou.
Kdybyste se náhodou někdo divil, proč bylo na blogu měsíc pusto prázdno, tenhle článek to snad objasní.
Prvního ledna 2021 jsem značně unavená po silvestrovských oslavách ležela na gauči a pročítala si články z kategorie Ohlédnutí z celého roku 2020. Některé měsíce byly dost na nic, některé byly o dost lepší, některé pro mě dokonce zlomové. I když toho z těchto mých článků můžete hodně vyčíst, stejně bych se za celým rokem 2020 ráda ohlédla ještě jednou a shrnula si, jaký tedy vlastně byl. Pojďte se podívat se mnou.