Červnové odpoledne

 

Červnové odpoledne, okno otevřené dokořán, paprsky slunce olizují nohy vystrčené na parapet. Střídavě pozoruju rozpínající se mraky, střídavě se ztrácím v písmenech paperbacku. 

Blíží se bouřka. Předpověď ji hlásí od čtyř, ve vzduchu je ale cítit už o dvě hodiny dříve. Možnosti milostného románu. Zajímalo by mě, jestli tahle kniha měla i na ostatní čtenáře stejný vliv jako na mě. Soudě podle recenzí, které zaplavily internetové magazíny a diskuze, spíše ne. Rozpínání. To je ten pocit. Cítím, že v sobě mám něco, co by hrozně rádo chtělo ven, ale ještě to tak úplně nedozrálo. Někdy je to pnutí větší, silnější, hlasitější. Přítmí baru a třetí sklenička vína. Hudba v uších a němý spěch ulice kolem. Cesty vlakem, kdy se svět rozmaže do šmouh a nic není tak ostré jako za běžných dní.

Vzduch se ochladil. Slunce šlo na odpoledního šlofíka a přenechalo oblohu těžkým šedým mrakům. Okno je stále dokořán, ale místo perliček potu naskakuje husí kůže. Napadá mě, jak hezký moment to teď je, a že bych ho hned sdílela se světem. A pak zase, že vlastně ne. Že jsem jediná, kdo zrovna prožívá, cítí a vidí to, co se nyní odehrává. Je to jen moje chvíle, moje myšlenky, moje detaily, kterých si teď nikdo jiný nevšímá, protože tu nikdo jiný není.

Kamarádka nedávno byla na tajné dovolené, o které nikdo nevěděl, a tak z ní nemohla nic sdílet na sociálních sítích. Když se vrátila, říkala mi, jak bylo příjemné užívat si přítomný okamžik a nemuset vůbec přemýšlet nad tím, že by něco zachytila na Instagram. Byl to nezvyk, nesdílet se svou internetovou bublinou ani jednu fotku od moře.

Já a spousta dalších lidí, kteří si oblíbili kouzlo sdílení života na sociálních sítích z toho mají určitý požitek. Sídlení, chlubení se, zachycování momentů, ať je motiv jakýkoliv, online sdílení se stalo běžnou praxí pro mnohé z nás. A ty chvíle, kdy se vědomě rozhodneme nějakou událost nesdílet, má najednou ještě větší kouzlo výjimečnosti. Protože jsme své sledující o něco naschvál okradli. O něco, co bychom jim jindy naservírovali s myšlenkou „hele podívej se, jak pěkně se teď mám“. A ten pocit, že něco, co bychom ostatním běžně poskytli a ukázali, je najednou jen a jen naše, ten mi dělá dobře. Říkám si, že více žiju v přítomném okamžiku. Má otázka zní: kdo víc tyto momenty ocení, lidé, kteří s ostatními běžně sdílí kde co, anebo lidé, kteří to nedělají vůbec a prostě jen žijí. Uvědomují si zástupci té druhé, Instagramem nepoznamenané skupiny, výjimečnost běžných okamžiků? Nebo je spíš dokáží ocenit ti, co se v danou chvíli rozhodnou pro to, nevzít mobil do ruky, tu chvíli nezaznamenat a nechat si ji pro sebe?