Drahý blogový světe, čtenáři, pokud tu ještě nějací zbyli, nebo kdokoliv, kdo sem omylem zabloudil, vítejte.
Je pozdní odpoledne a já akorát zavírám 12 pracovních složek
v prohlížeči, jednu po druhé. Pokračuji se třemi stránkami ve wordu,
nalévám si skleničku vína a pouštím se do těchto řádků. Tak dlouho už jsem
nenapsala článek. Poslední blogový příspěvek nese datum 21. 8. 2022, ale článek
bych mu úplně neřekla. Ani nevíte, jak mi chybělo pochytávat poletující
myšlenky a konečky prstů je vtlačovat do slov a vět.
Dnes je 3. ledna, začal nový rok, a jak už to tak s novým
rokem bývá, v mnohých z nás se probouzí dvě chutě. Chuť reflektovat
nad uplynulými dvanácti měsíci a chuť nastavovat cíle a očekávání pro dvanáct
měsíců budoucích. U mě se ještě objevuje chuť třetí, a to na další sklenku, ale
tu mám celoročně.
Pročítám si těch několik málo řádků, které jsem v minulém
roce nechala na blogu objevit. Žádná sláva. Až bolestně často se opakuji. Píšu
o tom, jak nic nepíšu, a jak mi to chybí, a jak je to skvělý pocit, když už
něco píšu, ale nesmí to být nic pracovního. A taky, že už moc nefotím, i když
vlastně fotím nejvíc ve svém životě, ale že to je vlastně taky pracovní, tak se
to nepočítá. Achjo. Chápeme. S prací na plný úvazek už prostě není tolik
času, energie nebo motivace věnovat se blogu. Priority se posunuly k jiným
činnostem. Však to každý určitě moc dobře zná. Změna je život a lpět na něčem,
co už nedává takový smysl jako dřív, je zbytečné a hloupé. Nemění to ale nic na
tom, že se na Moody time vracím ráda a ráda tady sem tam nějaký ten šplouch
zanechám.
V předchozích letech se mi dařilo plnit rubriku
Ohlédnutí zážitky a událostmi z mého života. Pojďme si dát jedno ultimátní
ohlédnutí za rokem 2022. Můžeme?
Upřímně, musela jsem si otevřít galerii v telefonu a projet
asi 4 tisíce fotek abych si trochu oživila paměť. Začátek roku byl pohodový a
poklidný. Práci střídaly srazy s kamarádkami, gastro randíčka s Danem
a sem tam návštěva fitka, galerie, koncertu nebo jiné podobné vyžití. Následovala
covidová epizoda, kterou jsme si pak ještě jednou možná dvakrát – kdo to ještě
počítá – zopakovali. V únoru jsme s celou rodinou vyrazili na hory do
Jizerek. Prostředí to bylo kouzelné, ale přesvědčili jsme se o tom, že příště (letos
– hurá, sláva) pojedeme raději opět do Itálie, když to situace dovolí. Dříve
bych odkazovala na pandemii, ale to už dávno není jediná hrozba. Teď se pro
změnu obáváme toho, aby ceny energií neodradili italské vlekaře od provozu
středisek nebo aby nás klimatická krize nepřipravila o sníh i v Alpách. Při
psaní těchto řádků se cítím dost malicherně, protože loňský únor byl také
měsícem, kdy začala válka na Ukrajině. Pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem
přišla domů a ptala se Dana, jestli četl zprávy. 24. 2. to bude rok, co tento
konflikt trvá a stále mi z toho je pěkně úzko.
V březnu jsme si s Danem naházeli pár věcí do
batohů a odletěli do Krakówa. Mířili jsme hlavně na výstavu Zdzisława Beksińskiho, stihli jsme ale i projít historické centrum, vyzkoušet
několik restaurací, kaváren a barů. Ideální výlet na prodloužený víkend.
V Praze pomalu přebíralo nadvládu jaro. Chodili jsme na
výstavy, koncerty, představení, na dobré jídlo, prostě si užívali městského
života a taky toho, že po dlouhé pandemii konečně tohle všechno bylo možné.
Před létem se v našem marketingovém týmu překládali
pozice a já ze tříčtvrtečního úvazku přešla na plný. Dostala jsem větší agendu,
více zodpovědnosti a také více schůzek a povinností. Tou dobou jsem už byla rozhodnutá,
že magisterský obor nedokončím. Vlastně jsem to věděla už dlouho, jen jsem
potřebovala čas se s tím vnitřně srovnat a také podat oficiální žádost o
ukončení studia. Ohromně se mi tím ulevilo a vůbec ničeho nelituji.
Léto hrozně rychle uteklo, ze začátku to vypadalo, že ho
celé budu trávit v Praze, ale nakonec jsme s holkami naplánovaly hned
tři dámské jízdy. A tak jsem byla na wellness pobytu v Mariánských lázních,
v Liberci a v Berlíně.
Největší dovolenou jsme si ale s Danem nachystali na září.
Devět dní na ostrově Ischia a následně čtyři v Neapoli. Hotel přímo na
pláži, pokoj s terasou s výhledem na širé moře, kouzelné městečko, do
kterého jsme jezdili člunem, vynikající snídaně, mořské plody ke každému jídlu,
objevování ostrova, seznámení se s místními, blbnutí ve vlnách, popíjení v barech
na pláži,
a taky zasnoubení.
Budeme se brát.
Prostě nejšťastnější holka pod sluncem.
Několik dní po tom, co mě Dan večer na pláži požádal o ruku,
jsme seděli v plážovém baru nad druhým mezzolitre vino bianco, když jsem
dostala vynikající nápad. Necháme se v Neapoli potetovat. Ani po
vystřízlivění nás ta myšlenka neopustila, a tak naše první kroky v Neapoli
vedly do tetovacího studia. Objednali jsem si termín na den před odletem a do
Čech jsme se už oba vrátili s naším prvním tetováním. Pořádná památka na nezapomenutelnou
dovolenou.
Kromě mé rodiny o zásnubách nikdo nevěděl a já jsem se
hrozně těšila až to všem kamarádkám povím a uvidím jejich reakce. No pár slz
ukáplo a bylo to krásný.
Po návratu z dovolené začal pracovní maraton. Koncem
září Česká filharmonie odstartovala 127. sezonu slavnostním Zahajovacím
koncertem, spouštěli jsme nový merch vyrobený z bývalého pódia Dvořákovy
síně, hodně se fotilo a až do Vánoc jsem se moc nezastavila. Bylo to skvělé
zahájení sezony, ale když jsme s Danem 19. prosince nasedli do autobusu
směr Český Krumlov, hodně jsem si oddechla. Konečně volno. Splnilo se mi přání
vidět Český Krumlov zasněžený. Navštívili jsme Egon Schielle Art Centrum,
procházeli se zasněženými uličkami, popíjeli ve vyhřáté krčmě a užívali si
klidu a jeden druhého.
Celé vánoční svátky probíhali v podobně pohodlném
duchu. Hodně jsem četla, malovala, trávila čas s Danem a rodinou.
Pro rok 2023 mám jen jediné předsevzetí, více dělat věci, co
mě baví a naplňují a méně jet na autopilota. Zažívat, prožívat, užívat. Žít.
Krásný nový rok!
Lucie
Komentáře
Okomentovat
Každý váš komentář mě moc potěší, díky!