Ohlédnutí za rokem 2022

Drahý blogový světe, čtenáři, pokud tu ještě nějací zbyli, nebo kdokoliv, kdo sem omylem zabloudil, vítejte.



Je pozdní odpoledne a já akorát zavírám 12 pracovních složek v prohlížeči, jednu po druhé. Pokračuji se třemi stránkami ve wordu, nalévám si skleničku vína a pouštím se do těchto řádků. Tak dlouho už jsem nenapsala článek. Poslední blogový příspěvek nese datum 21. 8. 2022, ale článek bych mu úplně neřekla. Ani nevíte, jak mi chybělo pochytávat poletující myšlenky a konečky prstů je vtlačovat do slov a vět.

Dnes je 3. ledna, začal nový rok, a jak už to tak s novým rokem bývá, v mnohých z nás se probouzí dvě chutě. Chuť reflektovat nad uplynulými dvanácti měsíci a chuť nastavovat cíle a očekávání pro dvanáct měsíců budoucích. U mě se ještě objevuje chuť třetí, a to na další sklenku, ale tu mám celoročně.

Pročítám si těch několik málo řádků, které jsem v minulém roce nechala na blogu objevit. Žádná sláva. Až bolestně často se opakuji. Píšu o tom, jak nic nepíšu, a jak mi to chybí, a jak je to skvělý pocit, když už něco píšu, ale nesmí to být nic pracovního. A taky, že už moc nefotím, i když vlastně fotím nejvíc ve svém životě, ale že to je vlastně taky pracovní, tak se to nepočítá. Achjo. Chápeme. S prací na plný úvazek už prostě není tolik času, energie nebo motivace věnovat se blogu. Priority se posunuly k jiným činnostem. Však to každý určitě moc dobře zná. Změna je život a lpět na něčem, co už nedává takový smysl jako dřív, je zbytečné a hloupé. Nemění to ale nic na tom, že se na Moody time vracím ráda a ráda tady sem tam nějaký ten šplouch zanechám.

V předchozích letech se mi dařilo plnit rubriku Ohlédnutí zážitky a událostmi z mého života. Pojďme si dát jedno ultimátní ohlédnutí za rokem 2022. Můžeme?

Upřímně, musela jsem si otevřít galerii v telefonu a projet asi 4 tisíce fotek abych si trochu oživila paměť. Začátek roku byl pohodový a poklidný. Práci střídaly srazy s kamarádkami, gastro randíčka s Danem a sem tam návštěva fitka, galerie, koncertu nebo jiné podobné vyžití. Následovala covidová epizoda, kterou jsme si pak ještě jednou možná dvakrát – kdo to ještě počítá – zopakovali. V únoru jsme s celou rodinou vyrazili na hory do Jizerek. Prostředí to bylo kouzelné, ale přesvědčili jsme se o tom, že příště (letos – hurá, sláva) pojedeme raději opět do Itálie, když to situace dovolí. Dříve bych odkazovala na pandemii, ale to už dávno není jediná hrozba. Teď se pro změnu obáváme toho, aby ceny energií neodradili italské vlekaře od provozu středisek nebo aby nás klimatická krize nepřipravila o sníh i v Alpách. Při psaní těchto řádků se cítím dost malicherně, protože loňský únor byl také měsícem, kdy začala válka na Ukrajině. Pamatuju si přesně ten moment, kdy jsem přišla domů a ptala se Dana, jestli četl zprávy. 24. 2. to bude rok, co tento konflikt trvá a stále mi z toho je pěkně úzko.

V březnu jsme si s Danem naházeli pár věcí do batohů a odletěli do Krakówa. Mířili jsme hlavně na výstavu Zdzisława Beksińskiho, stihli jsme ale i projít historické centrum, vyzkoušet několik restaurací, kaváren a barů. Ideální výlet na prodloužený víkend.

V Praze pomalu přebíralo nadvládu jaro. Chodili jsme na výstavy, koncerty, představení, na dobré jídlo, prostě si užívali městského života a taky toho, že po dlouhé pandemii konečně tohle všechno bylo možné.

Před létem se v našem marketingovém týmu překládali pozice a já ze tříčtvrtečního úvazku přešla na plný. Dostala jsem větší agendu, více zodpovědnosti a také více schůzek a povinností. Tou dobou jsem už byla rozhodnutá, že magisterský obor nedokončím. Vlastně jsem to věděla už dlouho, jen jsem potřebovala čas se s tím vnitřně srovnat a také podat oficiální žádost o ukončení studia. Ohromně se mi tím ulevilo a vůbec ničeho nelituji.

Léto hrozně rychle uteklo, ze začátku to vypadalo, že ho celé budu trávit v Praze, ale nakonec jsme s holkami naplánovaly hned tři dámské jízdy. A tak jsem byla na wellness pobytu v Mariánských lázních, v Liberci a v Berlíně.

Největší dovolenou jsme si ale s Danem nachystali na září. Devět dní na ostrově Ischia a následně čtyři v Neapoli. Hotel přímo na pláži, pokoj s terasou s výhledem na širé moře, kouzelné městečko, do kterého jsme jezdili člunem, vynikající snídaně, mořské plody ke každému jídlu, objevování ostrova, seznámení se s místními, blbnutí ve vlnách, popíjení v barech na pláži,

a taky zasnoubení.

Budeme se brát.

Prostě nejšťastnější holka pod sluncem.

Několik dní po tom, co mě Dan večer na pláži požádal o ruku, jsme seděli v plážovém baru nad druhým mezzolitre vino bianco, když jsem dostala vynikající nápad. Necháme se v Neapoli potetovat. Ani po vystřízlivění nás ta myšlenka neopustila, a tak naše první kroky v Neapoli vedly do tetovacího studia. Objednali jsem si termín na den před odletem a do Čech jsme se už oba vrátili s naším prvním tetováním. Pořádná památka na nezapomenutelnou dovolenou.

Kromě mé rodiny o zásnubách nikdo nevěděl a já jsem se hrozně těšila až to všem kamarádkám povím a uvidím jejich reakce. No pár slz ukáplo a bylo to krásný.

Po návratu z dovolené začal pracovní maraton. Koncem září Česká filharmonie odstartovala 127. sezonu slavnostním Zahajovacím koncertem, spouštěli jsme nový merch vyrobený z bývalého pódia Dvořákovy síně, hodně se fotilo a až do Vánoc jsem se moc nezastavila. Bylo to skvělé zahájení sezony, ale když jsme s Danem 19. prosince nasedli do autobusu směr Český Krumlov, hodně jsem si oddechla. Konečně volno. Splnilo se mi přání vidět Český Krumlov zasněžený. Navštívili jsme Egon Schielle Art Centrum, procházeli se zasněženými uličkami, popíjeli ve vyhřáté krčmě a užívali si klidu a jeden druhého.

Celé vánoční svátky probíhali v podobně pohodlném duchu. Hodně jsem četla, malovala, trávila čas s Danem a rodinou.

Pro rok 2023 mám jen jediné předsevzetí, více dělat věci, co mě baví a naplňují a méně jet na autopilota. Zažívat, prožívat, užívat. Žít.

Krásný nový rok! 

Lucie

Komentáře