Stesk

Jsou dny, a v posledním půl roce jejich počet převládal, kdy si ani nevzpomenu, že mám nějaký blog. Dny plné shonu, pracovních schůzek a povinností, dny, kdy čas trávím především se svými blízkými anebo dny, kdy dělám něco z milionu dalších činností, ze kterých se skládá můj život. Psaní blogu jsem na nějakou dobu odsunula stranou a nebudu lhát, myslela jsem si, že to je už možná nadobro. 

A nejsem jediná. Nedávno jsem projížděla stovky záložek, které mám uložené v prohlížeči a alespoň polovina z nich patřila blogům. Internetovým zákoutím, jejichž slova a fotky jsem dříve hltala s každým vydaným článkem. Většina těch adres dnes už neexistuje. Kdo nepřestal psát úplně, ten svou tvorbu přesunul na Youtube nebo na Instagram. 

Mně to nestačí. Blogy mi chybí. Chybí mi je číst, nahlížet do mysli lidí skrze jejich řádky, vidět svět jejich očima ve sdílených fotkách. Prahnu po čtení článků namísto instagramových popisků. Stýská se mi po fotografiích na šířku. Chybí mi umělečno, které blogy předávaly. 

A chybí mi psát. Chybí mi psát pro radost, chybí mi hrát si se slovy a skládat je tak, aby vznikaly krásné věty. Chybí mi nechat myšlenky jen tak plynout a snažit se předat, co se ve mě zrovna odehrává. Chybí mi foťákem zachycovat svět kolem sebe, běžné všední dny a momenty, které by jinak odezněly bez povšimnutí. Chybí psát a fotit jen pro ty samotné činnost. Pro tu radost z nich, pro to, že mě naplňují. 

Stýská se mi.

L.