Dlouho jsem neotevřela Word a nenapsala jediné písmenko. Dlouho jsem neotevřela Lightroom a neupravila jedinou fotku s výjimkou těch pracovních. Dlouho jsem nesdílela fotku na Instagramu, i když jich mám připravenou spoustu do zásoby.
Mohla bych to svádět na pracovní vytížení, mohla bych to svádět na nabitý společenský život. Oboje by v sobě neslo podíl pravdy. Když ale nad svou kreativní neaktivitou zapřemýšlím hlouběji, pod povrchem těchto obecných frází, kterými se oháním až příliš, objevím ten pravý důvod. Na nějakou dobu jsem v psaní blogu a sdílení svých fotek přestala vidět smysl.
Mnoho blogů, které jsem dříve hltala, které mě inspirovaly a
naplňovaly touhou také něco tvořit, už přestalo existovat. Mnoho fotografů začalo
tvořit videa, jen aby na ně instagramový algoritmus nezapomněl. Jedním dechem si
na prostředí stěžují a druhým se pitvoří na krátkých videích. Vývoj je
nevyhnutelný, nezastavitelný. Přizpůsob se nebo ne. Tvá volba. Asi spíš ne.
Ale chybělo mi to… prsty na klávesnici, do rozkousaných rtů se vpíjí merlot, sluchátka do hlavy pouští cizí slova, která se dotýkají těch správných míst. Oxymoron. Po dlouhé době štětce rozházené kolem a ruce od barev. Namalovala jsem obraz. Barvy navrstvené na plátnu, dá se tomu říkat obraz? A když visí na zdi? Patlala jsem jeden odstín přes druhý a cítila radost a volnost, i když jsem půl dne před tím probrečela. Radost a bolest v několika tazích.
Smutek po dočtené sérii, která se mnou byla rok. Touha psát ale pocit, že není o čem. Plochost. Neměla bych ze života vytěžit víc? Jenže vzít krumpáč a kopat hlouběji je už moc práce. Může to bolet. Nebo taky můžu přijít na to, že pod povrchem vlastně vůbec nic není. Chci si vlastnoručně rozmlátit iluze? Raději druhou sklenku merlotu, prosím.
Pěkně napsáno a ten pocit moc dobře znám. Bohužel, tak snad se to časem zase zlepší a jde jen o nějaké období. I když ne vše jde zlepšit... :)
OdpovědětVymazatDěkuji, uvidíme, co přinese léto. :)
Vymazat