V jizerských závějích

Praskající oheň v krbu, velký dřevěný stůl, pára stoupající z hrnku s čajem a za okny sněhová vánice. Útulná chaloupka posazená mezi lesem a plání, po které se během dne prohání běžkaři v zářivých bundách. Chaloupka s výhledem na kostel, za kterým vychází slunce, chaloupka, ve které jsme strávili týden během letošní zimy.

Na hory jsme s rodiči vyráželi pravidelně každý rok, kam až mi paměť sahá. Lyžovali jsme, stavěli iglú a bunkry ve sněhu a hráli karty, piškvorky, tečky a lodě. Později jsem české hory vyměnila za lyžování v Itálii. Loni ale nevyšlo kvůli pandemii a letos jsme se rozhodli zahraničí ještě také vynechat. Pronajali jsme si chatu v Jizerských horách a na týden zmizeli z Prahy.

Abych byla upřímná, lyžování na českých kopcích už mi vůbec nestačí. Ceny se pohybují podobně jako v Itálii, ale sjezdovky tomu vůbec neodpovídají. Ze čtyřhodinového lyžování na sjezdovce strávíte dohromady kolem 30 minut a zbytek buď stojíte ve frontě nebo mrznete na lanovce. Ani počasí a kvalita sněhu nám na svahu moc nepřály, a tak jsme převahu času trávili procházkami po zasněžených Jizerkách.

Obdivovali jsme kouzelné chaloupky, ze kterých ze závějí často koukala jen půlka. Vyšlápli jsme na rozhlednu, bořili se do sněhu na lesních stezkách a užívali si být venku v přírodě. Celý týden jsem neotevřela počítač a kromě foťáku, který jsem měla na krku skoro neustále, jsem si krásně odpočinula od techniky a koukání do monitoru. 

Nebudu vám ale lhát, těším se, že příští zimu pro vás budu mít hromadu fotek z italských Alp. :)