„Město je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor
znaků, jenž jej odlišuje od vesnice.“ Takto zní první věta
definice pojmu „město“ ze stránek wikipedie. Město není ale jen předmětem
definice. Je to místo, kde velké množství lidí pracuje, učí se, poznává,
navazuje vztahy, jí, spí, baví se…žije. Pro někoho domov plný energie, pro
jiného noční můra plná chaosu a spěchu.
Tyto úvahy mě nad
slovem „město“ provázely, když se stalo tématem letošní maturitní výtvarné
práce. Fotografie dává velkou svobodu, jak v možnosti výběru tématu, tak
ve variabilitě zpracování. Proto bylo médiem, které jsem si pro svou maturitní
práci zvolila.
Město pro mě
představuje živý organismus plný energie a dynamiky. Není to jen místo
k životu, je to místo, které je živé. Fotografie dokáže zachytit život a
energii, která ve městě koluje. Zobrazí chaos v ulicích, chladnost
výškových budov, osamělost sídlišť, energii nočních klubů, přeplněnost
nákupních center, eleganci historické architektury, slávu známých míst,
každodenní rutinu, stereotyp a mnoho dalšího.
Ve svých fotografiích jsem
se věnovala druhému pohledu na některé tyto charakteristiky města.
Fotografovala jsem svět, kolem kterého
dennodenně chodíme a už jsme si na něj tak zvykli, že ho vůbec nevnímáme. Je to
svět, ve kterém se mnohé rozmazává a slévá dohromady. Stává nepodstatným až
neviditelným, zároveň ale nabízí úplné nové pohledy na realitu, které nám jinak
unikají.
Je to svět odrazů.
Chodila jsem městem a
sledovala, co všechno ze světa kolem nás, který bereme jako samozřejmý, se
zrcadlí ve výlohách, budovách, oknech autobusů, dveřích metra i vodních
plochách. Bylo to jakoby se přímo vedle mě, téměř na dosah ruky rozprostíralo
celé nové město, kterého si ale nikdo nevšímá.
Lidé zde vypadají
pouze jako spěchající a míhající se duchové. Jenomže chodci v ulicích mi
po chvíli se siluetami na sklech začali splývat a přestávala jsem rozeznávat,
kdo zde je ten duch, a kdo ta skutečná postava. Osoby chodící ulicemi sem a tam
s hlavou plnou vlastních myšlenek a problémů jsou vlastně přízraky úplně
stejně jako jejich odrazy na sklech výloh. Tváře mají bezvýrazné, neusmívají
se, nepromluví s vámi, hledí do země nebo do telefonu. Tyto přízraky mi po
nějaké době začaly připadat téměř skutečnější, než opravdoví lidé kolem.
Napadalo mě, co kdyby naše odrazy mohly překonat svá skleněná vězení a
vstoupily do našeho světa. Byly by také
tak zamračené a ponořené sami do sebe nebo by si užívaly života a rozhlížely se
po krásách kolem sebe?
Neměnili se pouze lidé
ale i celé budovy. Jejich jindy pevné a ostré obrysy se začaly rozplývat,
jejich křivky se stávaly nepravidelnými a zastřenými. Jedna budova se prolínala
s druhou. Navzájem si jakoby půjčovali kusy svého zdiva a vytvářely tak
úplně nové fantaskní konstrukce. Svět odrazů působí jako celé vystavěné město,
poslepované ze střípků naší architektury. Dopravní prostředky se ohýbají a
nepřirozeně kroutí. Kam asi míří téměř gumové autobusy míhající se ve sklech
kanceláří a obchodů? Mají svá parkoviště na námi nepoznaných místech nebo
jejich cesty zanikají spolu s šedou omítkou činžáků?
To vše vytváří úplně nový svět, který jsem se snažila
zachytit a vyjádřit, že i přes všechny jeho odlišnosti má stejné vlastnosti
jako realita nám dobře známá. Také jsem v něm nalezla osamělost, chlad,
špinavost, rozklad, zchátralost, odměřenost a anonymitu zároveň ale i energii,
život, krásu, eleganci, pohyb a nezaměnitelnou atmosféru.
Svými fotografiemi charakterizuji město z jiného úhlu
pohledu, než kterým běžně sledujeme svět kolem nás. Tento projekt ale nejvíce
ze všeho změnil mě samotnou. Při procházení Prahou dnes hledím především do
světa odrazů. Sleduji ho mnohem více, než kdy dříve a díky tomu se můj pohled
na svět rozšířil o další rozměr. Všímám si mnohem více věcí a detailů, které
jsem nevnímala, než jsem začala fotografovat na téma Město v odrazech.
Největší hodnotu svých fotografií teď nevidím ani tolik v tom, co
zobrazují, ale v tom co mně osobně přinesly.
Změna pohledu nejen na město, ale i na cokoliv jiného je
podle mého to, co by umění mělo lidem přinášet. Já jsem sebe sama tímto
projektem vytrhla ze stereotypu, přestala jsem při chůzi hledět pod nohy a
zvedla svůj pohled.
Zkuste to také!
"Osoby chodící ulicemi sem a tam s hlavou plnou vlastních myšlenek a problémů jsou vlastně přízraky úplně stejně jako jejich odrazy na sklech výloh." Jaká pravda...
OdpovědětVymazat