Rakouské chvíle č. 3

Cesta klikatící se údolím mezi vysokými horami nás dovedla až na parkoviště pod lanovkou. To, co jsem zatím viděla jen z auta, by mi k radosti klidně stačilo. Netušila jsem ale, co nás čeká o dva tisíce metrů výše. Nastoupili jsme do kabinky, na konec její dráhy nešlo dohlédnout. Táhla se přes několik kopců. Tlačila jsem se k jedinému malému okénku, abych mohla vyfotit tmavé jezírko, které se mezi kopci ukázalo.

Pak se ale lanovka přehoupla přes vrcholek a mně se zatajil dech. Objevilo se tyrkysové jezero. Stíny mraků na něm zanechávaly tmavé pohybující se skvrny. Nad jezerem se tyčily vrcholky hor místy pokryté sněhem a mně v hlavě běželo: nic takového jsem v životě neviděla. Byla to prostě nádhera.

Mrzí mě, že na fotkách nikdy nevyniknou vzdálenosti, není poznat, jak moc obrovské jsou hory, jak hluboké jsou propasti mezi nimi, jak maličcí jsou lidé v porovnání s přírodou. Na některých mých fotkách lidé vypadají jen jako malé černé tečky, snadno přehlédnutelné a naprosto nepatrné. Jak si můžeme myslet, že jsme páni celého světa?

Přemýšlela jsem o rozloze hor a vlastní titěrnosti, zároveň mě ale naplňoval obrovský pocit štěstí ze vší té nádhery kolem. Byla jsem vděčná. Říkala jsem si, kolik lidí, z těch co znám, byli někdy na takovém místě. A kolik lidí se na takové místo podívá?

Po kamenité stezce jsme stoupali na úbočí jedné z hor, jezero jsme nechali za zády. Nechtělo se mi odtamtud, ale usnesla jsem se, že se sem ještě někdy podívám. Čekala nás túra po vrcholcích, která nás zavedla na další krásná místa.