Papíroví společníci III

Od posledního článku o tom, které knihy jsem během prázdnin četla, uběhla už docela dlouhá doba. Tehdy jsem měla rozečtenou knihu Dítě číslo 44 od Toma Roba Smitha. Musím říct, že jsem ji přečetla téměř jedním dechem. Jedná se o detektivní příběh odehrávající se ve stalinistickém Rusku, což už samo o sobě dost vypovídá. Kniha je syrová, drsná, zároveň nabízí náměty k zamyšlení se nad morálkou a celkově lidstvím. Člověk se nenudí, děj ubíhá a rozplétá tak, že dychtíte po každé další stránce. Místy mě mrazilo, vztekala jsem se nad nespravedlností a bezmocností postav, říkala si, že tohle snad nemůže být pravda a ob stránku zadržovala napětím dech. Za mě rozhodně stojí za přečtení. 

Po tomto nehostinném příběhu jsem chtěla sáhnout po knize více oddechové. Podle obálky a anotace mě zaujala kniha Čtenáři z Broken Wheel doporučují. Těšila jsem se na příběh plný knih a kouzelné atmosféry, bohužel ale musím říct, že mě kniha zklamala. Dle mého autorka pospojovala několik klišé, které romanticky založené knihomolky od příběhu očekávají a opředla je hromadou dalších nepodstatných slov. Příběh mi připadal nudný, pomalý a obyčejný. Tímto se omlouvám H., které mi knihu půjčila s těmi nejlepšími úmysly.

Jako další knihu jsem z poličky vytáhla Krotitele od švédské spisovatelky Camilly Läckberg. Jak je známo, severské detektivky jsou drsnějšího rázu a ani tato kniha není výjimkou. Vyšetřuje se zde zmizení mladé dívky Viktorie, která se jednoho dne objeví, ale rozhodně to není šťastná událost. Příběh se poté mnohem více zaplétá a najednou se nejedná pouze o tento případ, ale hned několik. Knihu protíná ještě další linka, která otvírá rány z minulosti a dodává všemu tajemnější atmosféru. 

Při čtení se mi chvíli dělalo špatně z toho, jak suroví lidé (v této knize) dovedou být. Děj jsem do jisté míry dokázala předvídat, ale nijak to můj čtenářský zážitek nesnížilo. Naopak, měla jsem radost z toho, že jsem poznala, alespoň částečně, jak se věci mají. Posledních 70 stran jsem dočítala jedním dechem dlouho do noci, protože jsem prostě musela zjistit, jak příběh skončí.  Určitě zvážím nahlédnutí do dalších knih od této autorky.

Po Krotiteli jsem delší dobu netušila, co číst. Nevěděla jsem, na jaký žánr bych měla chuť a byla jsem otrávená z toho, že chvíle, které bych jindy vyplnila čtením, teď musím přemýšlet, co budu dělat jiného. Z knihovny jsem si přinesla čtyři knihy, které jsem si tam vybrala naprosto namátkově. Buď mě zaujala obálka, nebo popis děje. Otevřela jsem dvě a zjistila, že to prostě není ono. Nakonec jsem místo těchto vypůjčených knížek znovu prohledala svou skromnou knihovničku a vytáhla Múzu za zrcadlem od Roberta Macků.

Tuto knihu jsem si asi před dvěma lety koupila v Levných knihách. Tehdy jsem ji otevřela a asi po třech stranách zase zavřela. Nepřišla jsem na chuť stylu a nejspíš sáhla po něčem jiném. Na druhý pokus se mi kniha opravdu zalíbila. Kromě toho, že mi některé dialogy připadají dosti krkolomné a některé situace trochu neuvěřitelné, je toto jedna z nejzajímavějších knih, co jsem za poslední dobu četla. Každému by asi nesedla, ale mně se líbí, že v ní je hodně podnětů k zamyšlení. Protichůdné názory postav na život, jeho smysl, umění, přírodu, partnerství apod. dávají člověku skvělou možnost se ztotožnit s některými výroky, či naopak si uvědomit naprosto odlišný postoj. Neříkám, že mě ta kniha místy neštve, místy úplně nechápu, co chtěl básník říci, nicméně můj celkový dojem z ní je pozitivní.

Teď na mě ze stolu kouká Na dně v Paříži a Londýně od George Orwella a já se jí už nemůžu dočkat.