Je brzo ráno a my spěcháme. Jako vždycky, když někam odjíždíme. S krosnami na zádech popobíháme ještě potemnělou ulicí, abychom stihli autobus. Všichni normální lidi jsou ještě zachumlaní v postelích a nechávají si zdát své sny o bohatství, slávě, dobrodružství nebo o čemkoliv jiném, o čem se tak asi lidem sní. My místo toho na Černém mostě nastupujeme do autobusu směr Špindlerův mlýn.
Ujíždíme po mlhou zalité dálnici a já střídavě koukám z okna ven do krajiny a střídavě do Nesmrtelnosti od Kundery. Jsem zvědavá, jak to v Krkonoších bude vypadat. Bude tam hodně sněhu? Jaký asi bude náš apartmán? Uvidíme i sluníčko nebo bude pořád tak mlhavo?
Ufunění, uřícení a uťapaní jsme se doploužili k velkému rezortu, který se na pár dní stal naším krásným domovem. Shodili jsme bágly, prozkoumali celý podkrovní apartmán, ze kterého jsem byla nadšená. Výhled přímo na sjezdovky Medvědín a zasněžené smrky všude kolem.
Ještě ten den jsme vyrazili na procházku obhlédnout centrum Špindlu. Po kopcích se valily chomáče husté mlhy a pod nohama nám křupal sníh. Zbožňuju zimu a oproti upršené Praze byl Špindl úplná pohádka.
Stejně se tam chci jednou přestěhovat. Kamkoliv do hor.
OdpovědětVymazatTo se vůbec nedivím :) Bylo by tam krásně.. kdekoliv v horách.
Vymazat