Zvoní budík, zvoní a nepřestává.
Zahrabávám se hlouběji do peřin a snažím se ten otravný zvuk ignorovat. Vždyť
je neděle, tak co to ta blbá věc dělá? A pak mi svitne. Vždyť je neděle! TEN
den, kdy má být slunečno a teplo a my si naplánovali první jarní výlet. Hrabu
se z postele a roztahuji závěsy, abych zkontrolovala, jestli předpověď
nelhala. Tvář mi polechtají hřejivé paprsky slunce a já už se usmívám od ucha
k uchu. Je krásně a my za chvíli už budeme v přírodě. Ach jak já se
těším.
Připravuji snídani, sendviče
k obědu, čaj do hrníčků, čaj do termosky a potřebovala bych mnohem více
rukou. Klasicky nestíháme, autobus má jet za pár minut a já jsem ještě
v pyžamu. No a pak přichází problém. Danovy jediné výletové kalhoty mají
v rozkroku obří díru. Roztrhl si je při našem putování Krkonošemi, a místo
aby mi je dal zašít (nebo taky vyprat), ležely ve skříni až do tohoto dne. Není
čas zašívat, obléká je a flegmaticky mávne rukou, že to přece nevadí. Vzdávám
jakékoliv protesty a soustředím se, abych měla v batůžku foťák a
v něm kartu, mobil a klíče. Jenže už při poklusu na bus to trochu vadit
začne. Díra je vidět na první pohled a taky mu do kalhot prej docela táhne.
V tramvaji prohrabává batoh, jestli nenajde spínací špendlík nebo něco
podobného, co by mohlo v této prekérní situaci pomoci. Můžu umřít smíchy,
když se snaží obří díru zalepit obyčejnými náplastmi, což samozřejmě vůbec
nezabírá. Velmi veselý start výletu. Pak ještě na Nových Butovicích nemůžeme
nějakou chvíli najít správný autobus, ale to jsme nakonec úspěšně zvládli.
Usedáme na místa a frčíme vstříc kopcům a lesům. To, že jsme málem zapomněli
vystoupit na správné zastávce, je jen malinký detail. Nabíráme správný směr a
šlapem směr vesnička Svatý Jan pod Skalou.
Procházíme lesem, stromy jsou
ještě pořád holé, ale sluneční paprsky vše zalívají světlem a teplem. Strašně
si užívám být po delší době (i týden je pro mě dlouhá doba) pryč z Prahy. V tuhle
chvíli neexistují žádné povinnosti, úkoly ani deadliny. Užívám si samotnou
chůzi po lesní cestě, která má do pražských asfaltek a kočičích hlav opravdu
hodně daleko. Vychutnávám si, jak paprsky prosvítají skrze kmeny a větve.
Dýchám z plných plic.
Sranda mě trochu přejde, když se
lesní pěšinka změní v pořádně strmý krpál, kde sotva funim. Ale jinak, než
po svých se na skálu s vyhlídkou dostat nedá žejo a tak zatínáme zuby a
šlapem levá pravá. Nejvíc ze všeho nás ale pohání hlad. Sendviče budou až
nahoře, za odměnu.
A najednou tam jsme. Stromy se
rozestupují a nám se otvírá ohromný výhled do krajiny. Našlapuji opatrně, přeci
jenom se těch výšek trochu bojím. Jsem ohromena. Je úchvatné, jak celý svět
vypadá jinak, když je člověk jen o pár nadmořských metrů výš. Kocháme se
vyhlídkou, ale taky nás zmáhá hlad a tak zabíráme místo na kameni.
S větrem ve vlasech, úchvatným výhledem žvýkáme homemade sendviče a
nemohli bychom být spokojenější. Co víc si vlastně přát?
Výletů není nikdy dost. My tímhle
odstartovali naše letošní putování a jen co to počasí a povinnosti dovolí,
vyrazíme za dalšími místy a zážitky. Můžete se těšit na spoustu fotek (opět)
z Krkonoš, kam míříme v období velikonoc. Ale co se bude dít do té
doby, to je zatím záhadou i nám.
A co vy? Jaké výlety máte v plánu?
Podělte se o své tipy, ať se můžu inspirovat.
Chybí fotka díry v Danových kalhotech :/ :'D
OdpovědětVymazat