Přírodní park Orsiera Rocciavrè – no. 3

Druhý den nás přivítalo slunce prosvítající mezi větvemi stromů. Nasnídali jsme se a vychutnali si pravou italskou kávu na terase. Přenocovali jsme totiž v horské chatě Rifugio Val Gravio.

Rozhodli jsme se pro spaní v chatách, protože nosit s sebou stan, spacáky a karimatky by bylo dost náročné. Rifugio Val Gravio byla docela maličká, útulná chata s rodinnou atmosférou. Nikdo tu neuměl anglicky a tak jsme se domlouvali rukama nohama. Nejlepší ze všeho byla večeře. Italové (alespoň zde v Piedmontu) mají večeře o pěti chodech. Předkrm, první jídlo, druhé jídlo, dezert a nakonec (až po dezertu) káva.  Neřekla bych to do sebe, ale snědla jsem všechno až do posledního drobečku.  

I když jsme byli unavení, poseděli jsme potom ještě chvíli u červeného vína. Je něco jiného být spolu doma, ve známém prostředí a být daleko v lesích jen spolu sami (protože nikomu jinému jsme tu nerozuměli ani slovo). Povídali jsme si a já si říkala, že tohle je opravdu ono. Že kdybychom spolu takhle měli zůstat celý život, tak budu opravdu šťastná.

Ráno jsme si spakovali naše dva batůžky a vydali se opět na cestu.  Jelikož, jsme předchozí den museli k chatě sejít o hodně níž z vrcholků, čekal nás pěkně obtížný výstup. Slunce začínalo opravdu pálit a my se drápali úzkými zarostlými pěšinkami vzhůru.  Na chození po horách jsem zvyklá, ale musím říct, že tohle bylo asi to nejnáročnější, co jsem kdy podstoupila. Funěli jsme, potili se, nohy bolely, ale s každým dalším krokem jsem na nás byla pyšná. Že jen nesedíme doma, že spolu objevujeme nová místa a zažíváme dobrodružství, že překováváme své limity a posouváme se společně dál.

Když jsme se konečně vydrápali nahoru na horu, měli jsme už zase pořádný hlad. Poobědvali s výhledem na vrcholky Alp, a jen co jsme se zvedli, že budeme pokračovat dál, začaly se hory před námi halit do mlhy. Jako naschvál. Byly chvíle, kdy kolem byla jen mléčná oblaka, a člověk by netušil, jestli je v horách nebo ve smogem zaneseném velkoměstě, nebylo vidět na tři metry. Pak se ale mlha roztrhala a nám se naskytly úchvatné pohledy na protější horský masiv, který jsme předešlý den scházeli dolů. Stezka, kterou jsme cupitali po úbočí hory, se ukazovala jen místy, většinou ale nebylo vůbec poznat, kudyže jsme se to dolů dostali. Příroda si s lidskými stopami poradí po svém.

A kam naše kroky vedly dál?
Počkejte si na další článek. ;)

Rifugio Val Gravio se nachází někde tam dole v údolí. Nezdá se to, ale vyjít ten kopec až sem zabralo skoro půl dne.

Místo, na které tu ukazuji je Colle del Vento - vyhlídka s křížem, na které jsme byli předešlý den. Na fotky odtamtud s pohledy na horu, na které tu stojíme a dolů na plošinu s jezerem, se můžete podívat tady.