Z cest

Kus za Prahou

Sedím ve škole a klepu v monotónním rytmu nohou o podlahu. Chvíli koukám na hodiny, jejichž ručičky jsou pěkně líné a vůbec se nepohybují a zase vracím pohled k papíru přede mnou. Měla bych si psát poznámky. Měla bych poslouchat výklad. Měla bych být aktivní a odpovídat na dotazy. Nebo bych alespoň měla předstírat, že dávám pozor. Těch „měla bych“ nade mnou najednou visí nějak moc.
Místo toho všeho, co bych zrovna měla a neměla dělat, myslím na nadcházející víkend. Velikonoční prázdniny.

***
Házím pod nohy těžkou tašku a dopadám na sedadlo autobusu. Konečně vyrážíme. Počasí je sice pošmourné, trochu poprchává, ale to mi úsměv nesmyje. Jedu na chatu s mým nejmilejším člověkem pod sluncem, a že žádné slunce nesvítí, to nám vůbec nevadí. Před sebou máme tři dny jen a jen pro sebe v chaloupce schoulené pod velkými smrky.
Mám naši chatu hrozně ráda. Jezdili jsme sem s rodiči, kam až mi paměť sahá. Nejhezčí momenty z dětství jsem prožila tady. Kuchtění lektvarů z písku a pampelišek na velkých špalcích alá sporák, potápění v bazénu od rána do večera, čtení Foglara ve větvích meruňky, opékání buřtů na ohni a mnohem, mnohem víc.
Dnes je pro mě tahle chata útočištěm, kde hledám klid a oddech. Utíkám sem od uspěchané, chaotické Prahy, od internetu a neustále blikajících upozornění, od všudypřítomných lidí, aut, tramvají a skleněných budov. Tentokrát jsem ale prchala především od strachu z maturity a přijímaček na vysokou a od neubývající hromady učení a povinností. A bylo to přesně takových pár dní, jaké jsem potřebovala.

***
Za zády nám v kamnech praskal oheň, z hrnku s kávou stoupala pára a v troubě se pekla večeře. Hrozně ráda pro nás vařím. I v takových polních podmínkách jako je jen dvou plotýnkový vařič a neexistence tekoucí teplé vody. Je to větší dobrodružství. Smáli jsme se u seriálu a cpali se samými dobrotami. Přes den jsme hráli badminton. Já se vztekala, že mi to nejde a zahazovala raketu, on se mi smál a střílel (snad naschvál?) košíček stále do zazimovaného bazénu. Hodiny jsme seděli na sluníčkem vyhřívané zahradě a povídali si o všem možném. Témata nám nikdy nedochází.  Když slunce začalo zapadat, lehli jsme si o trávy v zadním cípu zahrady, kam ještě paprsky dopadaly a prostě jsme jen byli šťastní a spokojení. Co víc si přát, snad jen ať taková chvíle neskončí.

***
Teď už jsem zpět doma. V potemnělém pokoji uprostřed noci projíždím ve vzpomínkách posledních pár dní. Největší motivací ke zvládnutí maturity pro mě je, že takové jako byly tyto velikonoční prázdniny, budou celé ty letní. Nemůžu se už všech těch skvělých okamžiků dočkat. Zbývá jen přežít ty tři následující měsíce. To se ale zvládne, tak jako vždycky všechno. :)


Vaše Lucie 

Další články

0 komentářů:

Okomentovat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.