Sedím ve škole a klepu
v monotónním rytmu nohou o podlahu. Chvíli koukám na hodiny, jejichž
ručičky jsou pěkně líné a vůbec se nepohybují a zase vracím pohled k papíru
přede mnou. Měla bych si psát poznámky. Měla bych poslouchat výklad. Měla bych
být aktivní a odpovídat na dotazy. Nebo bych alespoň měla předstírat, že dávám
pozor. Těch „měla bych“ nade mnou najednou visí nějak moc.
Místo toho všeho, co bych zrovna
měla a neměla dělat, myslím na nadcházející víkend. Velikonoční prázdniny.
***
Házím pod nohy těžkou tašku a
dopadám na sedadlo autobusu. Konečně vyrážíme. Počasí je sice pošmourné, trochu
poprchává, ale to mi úsměv nesmyje. Jedu na chatu s mým nejmilejším
člověkem pod sluncem, a že žádné slunce nesvítí, to nám vůbec nevadí. Před
sebou máme tři dny jen a jen pro sebe v chaloupce schoulené pod velkými
smrky.
Mám naši chatu hrozně ráda.
Jezdili jsme sem s rodiči, kam až mi paměť sahá. Nejhezčí momenty z dětství
jsem prožila tady. Kuchtění lektvarů z písku a pampelišek na velkých
špalcích alá sporák, potápění v bazénu od rána do večera, čtení Foglara ve
větvích meruňky, opékání buřtů na ohni a mnohem, mnohem víc.
Dnes je pro mě tahle chata útočištěm, kde
hledám klid a oddech. Utíkám sem od uspěchané, chaotické Prahy, od internetu a
neustále blikajících upozornění, od všudypřítomných lidí, aut, tramvají a skleněných
budov. Tentokrát jsem ale prchala především od strachu z maturity a
přijímaček na vysokou a od neubývající hromady učení a povinností. A bylo to
přesně takových pár dní, jaké jsem potřebovala.
***
Za zády nám v kamnech praskal
oheň, z hrnku s kávou stoupala pára a v troubě se pekla večeře.
Hrozně ráda pro nás vařím. I v takových polních podmínkách jako je jen dvou
plotýnkový vařič a neexistence tekoucí teplé vody. Je to větší dobrodružství.
Smáli jsme se u seriálu a cpali se samými dobrotami. Přes den jsme hráli
badminton. Já se vztekala, že mi to nejde a zahazovala raketu, on se mi smál a
střílel (snad naschvál?) košíček stále do zazimovaného bazénu. Hodiny jsme
seděli na sluníčkem vyhřívané zahradě a povídali si o všem možném. Témata nám
nikdy nedochází. Když slunce začalo
zapadat, lehli jsme si o trávy v zadním cípu zahrady, kam ještě paprsky
dopadaly a prostě jsme jen byli šťastní a spokojení. Co víc si přát, snad jen
ať taková chvíle neskončí.
***
Teď už jsem zpět doma. V potemnělém
pokoji uprostřed noci projíždím ve vzpomínkách posledních pár dní. Největší
motivací ke zvládnutí maturity pro mě je, že takové jako byly tyto velikonoční
prázdniny, budou celé ty letní. Nemůžu se už všech těch skvělých okamžiků
dočkat. Zbývá jen přežít ty tři následující měsíce. To se ale zvládne, tak jako
vždycky všechno. :)
Vaše Lucie
Komentáře
Okomentovat
Každý váš komentář mě moc potěší, díky!