Papíroví společníci

Papíroví společníci V



Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se dostala k napsání dalšího článku o knihách. Je to tím, že jsem věky nemohla najít knihu, kterou bych alespoň dočetla. Čtu opravdu ráda, ale nemám šťastnou ruku na výběr nebo jsem až moc náročná.  Asi od každého trochu. Dopadá to tak, že nyní mám rozečtených asi 8 knih. A nevím, jestli se k některým z nich vůbec někdy vrátím. To se mi nikdy dřív nestalo. Každopádně o dvou, které se mnou vydržely až do poslední strany, vám chci říct víc.

Norské dřevo - Haruki Murakami
Norské dřevo je čtvrtá kniha, kterou jsem od Murakamiho přečetla. Je to už asi týden a já stále nevím, jak se mi vlastně líbila nebo nelíbila. Myslela jsem, že když dojmy nechám po dočtení uležet, utvořím si nějaký názor, ale zatím se tak nestalo. Nevím, čím to je. K Murakamimu mám trochu komplikovanější postoj. Poprvé jsem se s ním setkala u knihy Afterdark. Tenkrát mě absolutně neoslovila. Po nějaké době jsem pokračovala se Sputnik, má láska a Na jih od hranic, na západ od slunce. Obě tyto knihy se mi líbily hodně. Říkala jsem si, že Norské dřevo bude sázka na jistotu. S touto knihou se u nás stal Murakami přece tak populárním.

Hlavním hrdinou je vysokoškolák Tóru, který tak nějak neví, co se sebou a celým svým životem. Tak nějak se plácá od ničeho k ničemu, spí s náhodnými holkami z baru, pár večerů v týdnu pracuje v obchodě s gramofonovými deskami. Pak ale potká Naoko, dívku ze své minulosti. Zamiluje se do ní, ale ona není vůbec v pořádku. Zanedlouho se dostane do místa pro psychicky nemocné, kde se snaží uzdravit. Tóru je najednou bez ní ještě osamělejší, než býval dříve. I když se nemohou vídat, stále jí píše dopisy a dvakrát ji zajede navštívit. Mezi tím se seznámí se spolužačkou Midori. Jejich vztah je prapodivně spletitý.

Celá kniha je protkána depresemi, nechutí do života, smutkem a melancholií. Asi jako většina Murakamiho knih. Norské dřevo se ale čte dobře, děj plyne a vás zajímá, jak to s (anti)hrdiny dopadne. Bohužel jsem měla problém se s postavami jakkoli sžít. Někdy mi jejich chování i mluva připadaly straně nepřirozené, až vyumělkované.

U Murakamiho knih nejvíce cením styl, jakým popisuje děj i místa. Prostředí tedy především. Člověk má pocit, jako by byl v malém zaprášeném knihkupectví, na horské stezce nebo v japonské restauraci spolu s Tóruem. Také se mi líbily prvky japonské kultury do knihy vsazené tak, aby atmosféru nijak nepřebíjely, ale naopak ji dokreslovaly a pozvedaly. Byla jsem ráda, že nepřišel otevřený nevysvětlený konec, jak to u Murakamiho někdy bývá, nicméně poslední scéna byla právě z těch, kdy jsem chování postav vůbec nerozuměla. Co se dá dělat.

Celkově z knihy nejsem zklamaná, líbila se mi, ale hlavně asi protože mi Murakamiho styl vyhovuje. Možná jsem měla moc velká očekávání. 





Chyba - Marek Šindelka
Jestli mi Norské dřevo nepřipadalo jako nijak extra výjimečné dílo, Chyba je pravým opakem. Na začátek rovnou říkám, není to kniha pro každého. Dokonce si umím představit, že by se nelíbila velké většině čtenářů (i když to je opravdu škoda). Je to ale kniha naprosto vybočující ze všeho, co jsem kdy četla a mě dostala na plné čáře.

A je nesmírně těžké popsat o čem kniha je, aby to nevyznělo banálně.

Děj se točí kolem Kryštofa, milovníka tropických rostlin především orchidejí, který se živí jejich pašováním. Jinak žije ale vcelku osamělým životem. Vše se změní s neobvyklou zakázkou. Kryštof má jet do Japonska a získat vzácnou květinu. Do jaké situace se tím dostal, zjistí, až když už není úniku, ať se snaží sebevíc.

Další důležitou osobu prolínající se příběhem je Kryštofův kamarád z dětství Andrej, který si v životě prošel lecčím a ani teď není jeho svět zrovna růžový. Chudoba, alkohol, uzavřenost, špatné vztahy a tragédie ho pronásledují a nehodlají nechat na pokoji.

A pak je tu záhadná postava nesoucí jméno Zabiják. Nemá podobu, nemá minulost, nemá domov, má jen cíl za kterým jde, a nic ho nezastaví.

Všechno tohle by vás možná nemuselo vůbec zaujmout. Když ale knihu otevřete na libovolné straně a přečtete si pár řádků, ohromí vás barvitost jazyka. Neobvyklá slovní spojení a skladba vět. Popisy prostředí, pocitů postav a vjemů, které útočí ze všech stran, vás vtáhnou přímo do podzimního vlhkého lesa čpícího tlejícím listím, do záplavami zničené Prahy pokryté bahnem, do letištní haly plné spěchu a stresu. Nebudete moci přestat číst.

Okouzlily mě popisy světa rostlin, které provází celou knihu. Tajemná zahrada starého nevrlého pána, u kterého Kryštof pracuje na brigádě. Skleník plný tropických orchidejí vytvořený z balkónu v obyčejném pražském bytě. Parazitující obří květy ukryté v hlubinách deštných pralesů Bolívie. Tajemná temně černá rostlina, která je možná poslední svého druhu na světě.

Ano, jsou věci, které by se této knize daly vytknout.  Některé situace nejsou úplně dotažené a vysvětlené. Sem tam najdete mezery. To vše ale stojí daleko v pozadí za naprosto nevšedním tématem, neobvyklými postavami a hlavně neuvěřitelnou prací s jazykem.


Jsem si naprosto jistá, že se k Chybě budu vracet. A ne jen jednou.



Další články

2 komentářů:

  1. S komplikovaným postojem k Murakimu se ztotožňuju. Trvalo mi tři/čtyři roky než jsem se k němu vrátila a našla si k němu cestu. Myslím, že patří prostě k těm specifickým autorům, od kterých se knížky musí číst za správných podmínek. Ale na tu Chybu od Šindelky si mě teda nalákala a přihazuju jí na knižní seznam.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda, že v tom nejsem s Murakamim takhle sama. :) Chybu určitě doporučuju, perfektně se hodí do podzimního sychravého počasí.

      Vymazat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.