Z cest

Zkratka na Poledník? Špatný nápad


Šumava je místo opravdu bohaté na krásná přírodní jezera. Černé a Čertovo jezero, které jsme navštívili v roce 2016 (vážně už to je 2 roky?!) jsou asi nejznámější.
Tentokrát jsme se vydali za Prášilským jezerem. Byli jsme tu téměř sami, žádná tlupa turistů, žádné pokřikující děti. Seděli jsme na břehu, cpali se sušenkami a užívali si neuvěřitelný klid všude kolem. Prostě dokonalý odpočinek.






No a pak se to trochu zvrhlo. Dan má totiž zálibu ve zkratkách, a ne vždy si jimi zjednodušíme cestu. Někdy skončíme v po pás vysoké trávě a houští, někdy se musíme brodit přes potoky, někdy z lesa vylezeme celý od bláta. A pokaždé říkáme, že už zkratkami, které vypadají dobře jen na mapě, nepůjdeme. A pokaždé to zase porušíme. Někdo se holt nepoučí.

Tentokrát Dan v mapách objevil pěšinu mimo turistické trasy, kterou zřejmě používají lesníci a prý, že si cestu na rozhlednu polední zkrátíme tak o 2 - 3 kilometry. To znělo dobře, a tak jsme zahodili naše předchozí zkušenosti se zkratkami a neohroženě začali stoupat téměř neviditelnou stezkou mezi stromy. Zpočátku jsem si říkala, jak krásně jsme si pomohli, že ta cesta je super. Ve stínu stromů, kde na nás nepaří přímé polední slunce. Po nějaké chvíli se ale terén začal přiostřovat. Okraje cesty byly čím dál tím vyšší, až vytvořily koryto a zároveň země byla s každým krokem více vlhká.



V jednu chvíli jsme se začali bořit do bahna a nebyla šance močál obejít. Vydrápali jsme se tedy na okraj koryta a nějakou chvilku se prodírali mezi stromy. Pak už byl les ale tak nepropustný, že nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět na cestu. V tu chvíli jsme se začali potápět do bahna. Rozhodli jsme se ve vteřině. Honem sundat boty, ať nejsou totálně promočené. Nechtělo se mi bosá brodit bahnem, ale nebyla žádná jiná možnost. V některých momentech mi noha zajela do bahna skoro až po koleno.

Aby toho nebylo málo, byly přes "cestu" každých pár metrů spadané kmeny stromů. Sice nohy na chvíli unikly bahnu, ale přelézat je nebylo vůbec nic snadného. Takže jsme si sice cestu, co se vzdálenosti týče zkrátili, co se ale týče náročnosti, přidali jsme si tak 10 levelů. Nebudu lhát, že jsem nenadávala. Zároveň to ale bylo parádní dobrodružství. Byli jsme uprostřed divočiny, úplně sami a potýkali jsme se s nepřízní živlů. Asi to zní přehnaně, ale v Praze tohle prostě nezažijete a ve výsledku to bylo prostě skvělé. Zažili jsme alespoň ždibec toho, co od mala obdivuji v dobrodružných filmech. Indiana Jones by na nás byl určitě pyšný. :D






Na rozhlednu Poledník jsme se tedy nakonec v pořádku dostali. Promočené ponožky jsme usušili na sluníčku a dali si pořádně vychlazené pivo. Stálo to za to. A zpáteční cesta byla jako z pohádky. Nebýt tedy toho, že jsme umírali vedrem. Cesta nás vedla podél Tmavého potoka a krajina kolem byla opravdu malebná.





Celý výlet jsme zakončili v usedlosti "Pivovar", kde jsme se nacpali k prasknutí. Další den jsme se málem nevyhrabali ze stanu, jak jsme byli vyřízení, ale myslím, že máme zážitek na celý život. Občas se vyplatí sejít z vyznačené cesty, no a občas ne. Záleží na tom, jak na to koukáte.



Další články

0 komentářů:

Okomentovat

Každý Váš komentář mě potěší, díky.