Kouzlo zimy

Když je člověk unavený, přepracovaný, znuděný nebo prostě neví kudy kam, je nejlepší všeho nechat a jít si na chvíli vyčistit hlavu.  Ona totiž taková obyčejná procházka dokáže dělat zázraky. Co teprve když vás nohy zanesou do zasněženého lesa jako z pohádky. Dnes už v Praze sice po sněhu není ani památky, ale i letos tu chvíli byl a já na tu nádheru ještě nezapomněla.

Vystoupili jsme z autobusu a do očí nám padaly drobné vločky. Do lesa to bylo pár kroků. Oblohu tvořily husté šedé mraky, které nepřestávaly zasypávat všechno kolem. Pod nohama to křupalo a my se začali ztrácet mezi omrzlými kmeny stromů. Zábly mě prsty a horký dech se v ledovém vzduchu srážel do obláčků. Všude panoval klid a ticho, jakoby celý svět na chvíli zamrzl. Nebylo by divu. Chvílemi jsem také stála jako zkamenělá a jen se rozhlížela kolem sebe.

Na zemi se daly rozeznat stopy některých obyvatel lesa.  Ze sněhem obtěžkaných větví se sem tam sesypaly kupičky krystalků třpytících se v podvečerním světle. Stromy a spleť jejich nahých větviček mě nikdy nepřestanou fascinovat. Les je jiný svět. Místo, které mezi sebe člověka sice pustí, ale jen na chvíli. Vždy na něj bude shlížet odněkud z vrchu. Bude si tiše šeptat, naklánět se a prohlížet si příchozí, nechá se obdivovat, ale moc dobře ví, že zase odejdeme.  

Jak jsme procházeli hlouběji a hlouběji začínalo se stmívat. V zimě jsou dny tak krátké, někdy až příliš. Chvílemi jsme skotačili jako malé děti, smáli jsme se, koulovali se a přáli si, aby nebyla neděle a nemuseli jsme domů.  Zahřát se ale u šálku horké kávy, také není k zahození a po odpoledni prožitém v pohádce se pak mnohem lépe pouští do práce.

Ono pár hodin strávených v přírodě je mnohdy mnohem větší relax než vylehávání doma. Člověk si uspořádá myšlenky, odpočine si od prostředí, ve kterém tráví celý týden a načerpá energii pro všechno, co ho čeká. 

Myslím, že brzy do lesa vyrazím znovu.

Lucie