Šumavské dobrodružství - den první

Je ráno. Na mě až moc brzo ráno, sotva dokážu otevřít oči. V hlavě se mi rozsvěcí kontrolka kafe!!! A nepřestává blikat. Na to ale není čas. Ještě nemám dobaleno spoustu drobností, na které nesmím zapomenout. Odsypávám cukr do krabičky, hledám powerbank, málem zapomínám na kartáček na zuby a narychlo vyměňuji svetr. Modlím se, abych měla vše. Pak už si jen házím na záda krosnu, co je větší než já a centruji rovnováhu. Vyrážíme.

Na Hlavním nádraží jsme moc brzy, ale i tak je tu spousta lidí. Shazujeme bágly u sloupu, kupujme lístky a mé vytoužené kafe. Přes únavu se mi do celého těla rozlívá pocit štěstí. Opravdu je to tady. Poprvé spolu jedeme pod stan – na Šumavu. Jsem plná očekávání a natěšená jak malé děcko o Vánocích.

Nastupujeme do rychlíku. Zbožňuji jízdy vlakem. Asi protože jsem toho jimi nikdy moc nenajezdila a je to pro mě vždy výjimečná událost. Mám vlaky spojené s výpravami, dobrodružstvím, tuláctvím a poznáváním nových míst. Zamyšleně jsem hleděla z okénka a i projíždění Prahou, kterou tak dobře znám, mi přišlo kouzelné. Vše je najednou vidět z nového, neokoukaného úhlu. Po nějaké chvíli vytahuji knihu a nepouštím ji až do přestupu v Plzni. Vítá nás rozkopané nepřehledné nádraží. Netušíme kudy kam a děsíme se, protože na žádné z tabulí není číslo našeho dalšího vlaku. Pak teprve nacházíme další tabule s další kupou čísel. Vlak nám neujel o pouhé 2 minuty. Dopadáme na staré sedačky a je nám krásně. Teď máme asi 2 a půl hodiny na odpočinek. Střídavě hledím z okénka a do knihy, poté usínám v milovaném objetí.

Od vlaku do kempu šlapeme do kopečka něco přes kilometr. Je horko a nemůžeme se dočkat, až ty těžké bágly zahodíme. Když vcházíme do kempu, máme toho už opravdu plné kecky. Z posledních sil stavíme stan a svalujeme se mezi spacák, karimatky a všechno ostatní. Začíná pršet. Nám je krásně. Posloucháme dešťové kapky bubnující o látku stanu. Odpočíváme a vaříme si v ešusu polívky z pytlíku.

Přestává pršet, ale nám se pořád nechce vstát a jít něco dělat. Na několik minut usínáme. Jsme docela padavky, ale potřebujeme sílu na túru následujícího dne. Nakonec se vykopáváme ze stanu a jdem aspoň na jedno. Ten kilometr od kempu do hospody a pak zpět se mi zdá jako nekončící kopec. Spát jdeme brzy. Vyčerpaní, ale spolu. To, že celou noc klepu kosu mi ani tolik nevadí. Hlavně že ležím.

Končí první den.

Lucie