Papíroví společníci II

 Stojím nad otevřenou taškou a mám před sebou velké dilema. Jsou tři knihy na deset dní v cizině moc? Nebo to je málo? Vždyť na čtení nebude moc času, pořád budeme chodit po horách a údolích, městečkách a vesničkách, plážích a kamenech. Tři knihy určitě nepřečtu. Ale, co když jo? Doháje s tím, auto to uveze.

A tak balím všechny tři.

Ještěže jsem si je vzala. A měla jsem tam klidně přihodit i čtvrtou a nemusela bych poslední den listovat časopisy. Takže pro příště: nepodcenit počet knih na dovolenou, protože člověk nikdy neví, kdy uvízne 10 hodin v koloně.

***

Ještě než jsem odjela, jsem ale zavítala do Levných knih. Sem tam se sem zajdu podívat, často si ale nic nevyberu. Tentokrát mě upoutala police plná knih Philipa Rotha. Slyšela jsem o něm už tolikrát, že se pro mě stal pojmem podobným jako je např. Jo Nesbø. Zahraniční autor, o kterém se mluví. A tak jsem pár jeho knih prolistovala a jednu si odnesla domů. Nevěděla jsem, co od Rozhořčení mám čekat a tak jsem se do ní pustila s chutí a zvědavostí.

Z toho, co po přečtení jedné knihy mohu soudit, bych řekla, že Roth svým lehce čtivým a svěžím stylem čtenáře vtahuje do života úplně obyčejných lidí, který ukazuje ve vší jejich realističnosti. Rozhořčení není kniha pro ty, kteří očekávají náhlé zvraty, akci či napětí. Je to kniha, která během událostí v životě mladého chlapce dává příležitosti k zamyšlení se nad morálkou, pravidly, očekáváním, nejistotou, ctižádostí, smyslem a mnohem víc.

První z mých dovolenkových knih byla Divočina. Popravdě, začala jsem ji číst už pár dní před odjezdem, protože jsem se jí prostě nemohla dočkat. Divočina je skutečný příběh mladé ženy Cheryl Strayed, která se rozhodne projít tzv. Pacific Crest Trail, aby znovu našla sama sebe. Jen s batohem na zádech, který tvoří celý její majetek, se vydává projít tuto vysokohorskou stezku, ať to stojí, co to stojí. A že zadarmo to rozhodně nebylo. Divočina je plná krásné horské přírody, vzpomínek na tíživou minulost i pohledů do lidského nitra. Těšila jsem se na každou další stránku, a kdyby bylo nějaké pokračování, co se s Cheryl dělo po ukončení túry, neváhala bych v přečtení.

Při přejíždění z Rakouska přes Slovinsko do Chorvatska nás na hranicích zastihla kolona, ve které jsme se zasekli na několik hodin. A tak jsem sáhla po další knize v zásobě na cesty. Tentokrát šlo o Příběhy soudce Ti: Záhada čínského zlata od Roberta van Gulika. Přítel má celou sbírku těchto knih a zjistila jsem, že z mého okolí sérii detektivních případů čínského soudce zná snad každý, jen já jsem jako Alenka v Říši divů. A tak jsem si jednu vypůjčila. Pro někoho, kdo má starověkou Čínu v oblibě, to musí být knihy skvostné. Mně se tato líbila, ale v sérii pokračovat nebudu. Obecně nemám knihy na pokračování moc ráda (až na výjimky) a čínská detektivní sága není pro mě úplně to pravé ořechové. 

Poslední knihou, kterou jsem na dovolené přečetla – válejíc se u moře a poslouchajíc šplouchání vlnek – je tematicky kniha Můj bratr oceán od Jacka Kerouaka. Předloňské prázdniny jsem četla Na cestě a tím jsem byla nadšená. Zbožňuji knihy i filmy plné svobody, cestování a dobrodružství. Líbí se mi takový životní styl, hodně s ním sympatizuji. Vychutnávání života plnými doušky, žití přítomností bez starostí z budoucnosti, nelpění na materialistických hodnotách. Můj bratr oceán má tyto prvky a k tomu newyorské bary, nevázanost a ohromnou lásku k moři. Kniha vyniká především svou atmosférou, místo děje. A jinak by to u ní ani býti nemělo.

Po návratu z ciziny zavládla již velmi známá otázka, co teď sakra budu číst. Jeden den jsem tápala a potom vylezla na židli a z poličky sundala mírně zaprášenou knihu Dítě číslo 44 od Toma Roba Smitha. Už od první stránky mě kniha vtáhla do svého drsného, surového a děsivého světa. Jsem zvědavá, jestli se na konci toho temného ruského tunelu objeví nějaké světlo.