Pryč z velkoměsta



Při mém posledním pobytu na chatě se mi připomněla neodbytná touha po přírodě. Tak silná, že to až nejde vydržet. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem zrovna četla Vlčí ostrov, chatou samotnou nebo tím, že to v sobě prostě mám, jen si to někdy tak moc neuvědomuju.

Celý život žiju v Praze. Momentálně je mým a Danovým domovem malinký byteček v Michli. Zbožňuju to tu, opravdu, ale na chatě jsem začala přemýšlet nad tím, jestli život ve velkoměstě je to pravé pro mě.

Strašně se mi líbí možnost udělat jen pár kroků na zahrádku a natrhat si čerstvé bylinky. Meduňku s mátou do limonády, tymián na pečené brambory, bazalku s oreganem na zapečená rajčata, rukolu do salátu.
Sedět venku ve stínu korun stromů, popíjet horkou kávu, poslouchat jen zpěv ptáků a sem tam zatroubení vlaku.
Mít opálenou kůži a vlasy vyšisované od slunce. Nemalovat se několik dní a nosit jen staré vytahané oblečení, u kterého vůbec nevadí, když se roztrhne, poleje nebo zamaže.
Rozdělávat každý večer oheň, sedět u něj, popíjet víno a povídat si dlouho do noci. Vařit jídlo na dvouploutýnkovém vařiči, zatímco venku prší. Déšť bubnuje do oken a uvnitř se line vůně oběda. Chodit bosa a sbírat jahody s rybízem a angreštem do klobouku. Jíst třešně k snídani, svačině, obědu i večeři.
Při pohledu z okna vidět zeleň stromů a barevné květiny namísto šedivého paneláku a ulice plné aut.

Tohle všechno jsou drobnosti, které mi každý den malovaly úsměv na rty. Žádné davy spěchajících lidí, přeplněné autobusy, dlouhé fronty v obchodech. Ticho, klid a příroda hned krok od dveří.


Jednou ruch velkoměsta možná za tohle všechno nadobro vyměním. Možná na chvíli a možná také napořád. 
L.
















Komentáře