Prázdný byt

Je jeden z těch výjimečných večerů, kdy mám byt jen pro sebe. Měla bych si to asi vychutnávat. Klid, ticho, možnost dělat si, co chci. Psát do deníku, pustit si nějaký holčičí film, kreslit, třídit fotky… to jsou činnosti, ke kterým se většinou uchyluji, když jsem paní domu (bytečku). Dnes jsem ale měla náladu doma vůbec nebýt. Původně to tak totiž bylo v plánu, ale plány se často mění tak rychle jako počasí na horách. S tím jsem se ale nechtěla smířit a tak jsem projížděla facebook, koho bych tak vytáhla na skleničku. Jako naschvál nikdo zrovna neměl čas. Až jsem začala přemýšlet, jestli nesáhnout hlouběji do minulosti a nezkontaktovat někoho, s kým jsme na sebe už trochu pozapomněli.

Potom jsem se nad tím víc zamyslela. Byl by to vůbec dobrý nápad? To, že jsme stále friends na facebooku přece vůbec nic neznamená. Zavolala bych tomu člověku a zeptala se, jak se má, co dělá a jestli se nechce sejít? Odpověď by asi vždycky byla ne. Facebook poskytuje takovou hezkou anonymitu a zároveň díky fotkám máme pocit, že jsme s určitými lidmi stále ve spojení, i když tomu tak dáávno není.

Další má myšlenka padla na to, proč vlastně tak moc chci někam jít. Tolik, že bych i otravovala lidi, se kterými jsem několik měsíců až let nemluvila. Bylo to opravu touhou strávit večer v centru Prahy? Nebo spíš nudou? Nebo neschopností využít nějak večer a hlavně být jen sama se sebou.

Uvědomila jsem si, že sama poslední dobou nejsem prakticky vůbec. Většinu času trávím s přítelem. Doma, ve městě, na výletech, na chatě, a když nejsme spolu, porcuju ostatní chvíle mezi kamarádky a rodinu.  Teď mi na stole přistálo několik hodin, se kterými si mohu dělat, co chci a já najednou nevěděla, co mám dělat. Jak s tím časem naložit, když není s kým ho trávit? Nechtělo se mi číst, koukat na film, probírat se fotkami, nechtělo se mi vlastně vůbec nic. Zasekla jsem se a nevěděla, co se sebou.

A pak mě to trklo. Já už vůbec neumím být o samotě. A to jsem si slibovala, jak se mi tohle nestane. Tím, že jsem si tohle uvědomila, mi také došlo, jak mi vlastně chvilky bez lidí docela chybí. Ráda sedím v kavárně sama u stolku pro dva a s šálkem cappuccina sleduju svět kolem. Ráda se jen tak procházím ulicemi, obdivuju krásné domy s balkónky a sním o tom, jak taky jednou na takovém budu vysedávat a shlížet na ulici. Ráda si čtu v tramvaji, ale pokaždé knihu sklopím, když přejíždím přes Vltavu a kochám se výhledem na Pražský hrad nebo na Vyšehrad. Ráda jen tak jsem a přemýšlím.

Jen už tohle všechno skoro vůbec nedělám. Jako bych se někdy rozpouštěla v ostatních. Nechápejte mě špatně, miluju svého přítele, rodinu a kamarády a čas strávený s nimi je pro mě k nezaplacení. Jen jsem trochu zapomněla trávit taky nějaký čas jen sama se sebou. Protože umět vyjít s ostatními dá někdy pěkně zabrat, ale každý by také měl umět vycházet se sebou. Znát se a rozumět si. Řekla bych, že to je práce na celý život, ale práce nezbytná. Když nebudeme chápat sami sebe, své nálady, motivy, touhy, strachy, jak pak můžeme dobře rozumět svým blízkým?

Rozhodla jsem se dát si více záležet a věnovat o trochu víc času sobě samé. Myslím, že procházka vedoucí ke kavárně s knížkou a zápisníkem bude na zítřek to pravé ořechové. Pro začátek.

L.