Spaní pod hvězdnou oblohou

Po tom, co jsme zdolali výšlap na Hrad Kokořín (a posilnili se v hospodě) začal náš opravdový čundr. Kokořínsko je kouzelné především díky svým skalám. Většinu cest zde lemují velké kamenné útvary a vy můžete donekonečna vymýšlet, co všechno vám připomínají. Mnohé ze skal nesou název podle svého vzhledu, což člověk zjistí až po prostudování mapy.

Procházeli jsme údolími, šplhali do kopců, dýchali vůni lesa a poslouchali šumění stromů. Perfektně jsem si vyčistila hlavu. Mohlo by se zdát, že tím, že člověk jen jde, bude mít hromadu času na přemýšlení.  U mě to bylo naopak. Tělo nad hlavou zvítězilo. Vnímala jsem váhu batohu na ramenech a pot stékající mi po zádech. Sílu, jakou musí nohy vynaložit při stoupání a balanc, který je nutný při sestupování z prudkého kopce. Cítila jsem, jak mi buší srdce a snaží se stíhat tempo, jak mi vzduch proudí do plic, a jak ho prudce vydechuji. Veškeré myšlenky, co se mi neustále prohánějí hlavou, se zpomalily, usadily do kouta a jen tiše pozorovaly krajinu kolem. Užívala jsem si toho prostě být, jít a přemáhat se.

K večeru už jsem byla opravdu unavená. Těšila jsem se, až shodím batoh z ramen, sundám boty a natáhnu se.  Prodírali jsme se loukou, kde kopřivy byly pomalu vyšší než já a mě pomalu začala zachvacovat panika. Tady přece nemůžeme najít žádné dobré místo na přespání. Kudy to sakra lezem?! Louka nás ale dovedla k lesu, odkud stačilo vyšplhat o trochu výš a byli jsme opět mezi skalami. Slunce se už pomalu začalo sklánět k západu.

Utábořili jsme se, což vlastně obnášelo jen vybalení karimatek a jídla. Pozorovali jsme zapadající slunce, cpali jsme se chlebem a tyčinkami a popíjeli víno z placatky. Když jsem se natáhla na záda, hleděla jsem do korun borovic. Kývaly se ve větru, trochu povrzávaly, jakoby si povídaly. Asi se divily, co tu ti dva lidi dělají. A my jsme byli spokojení a unavení, a jakmile slunce zalezlo za obzor, už jsme pochrupovali.

Bála jsem se, že se budu bát. Tmy, lesních zvuků, otevřeného prostoru a kdovíčehovšeho ještě. Nakonec byl veškerý strach úplně zbytečný. Byla jsem tak unavená, že nebýt zimy, která mě budila (a jedné žížaly/červíka/těžko říct, co mi vlezla do spacáku), spala bych celou noc jak nemluvně.

Ráno jsem se probudila schoulená do klubíčka a zavrtaná hluboko ve spacáku. K snídani jsme si dali každý jednu a půl hořické trubičky s konstatováním, že na jídle příště tolik šetřit nebudeme. Pobalili jsme naše jednonoční tábořiště a vydali se do nového dne.

Byli jsme odpočatí a tak se šlo dobře. Po cca 12 kilometrech jsme dorazili do vesnice Dubá. Vyhládlí k smrti jsme si dali kachnu se zelím a půllitrem piva. Veškeré myšlenky na zdravou stravu byly ty tam. Nacpali jsme se k prasknutí a zakončili tak náš vandr. Pak už jen autobusem zpět do Prahy.

Sice jsme byli v přírodě jen dva dny, mně to ale přišlo minimálně jako týden. Viděli jsme spoustu krásných míst a zažili kupu malých radostí. Šplhání po schodech vytesaných ve skále, krčení se pod tújí kvůli lijáku, žvýkání chleba s paštikou na kopci s vyhlídkou do všech stran, usínání pod hvězdnou oblohou, sbírání prvních borůvek, otestování svých sil, vyčištění hlavy.

Už teď se těším na další podobná dobrodružství. Něco by už i bylo v plánu. 

L.