Mont Curt

Je slunečné odpoledne a my sedíme na verandě pod větvemi ohýbajícími se tíhou hroznového vína. Je horko, vzduch je těžký, přesto pijeme teplou kávu. Výborné italské silné kafe. Nohy nahoře, odpočíváme. Na obzoru, za vrcholkem Rocca Sella se to trochu mračí. Obloha se barví do tmavé šedé, nám to ale nevadí. Zvuk deště bubnujícího na stan je uklidňující.

V tu chvíli jsem si v duchu malovala, jak po návratu do Prahy budu psát články na blog. Jak si vezmu notebook do některé z útulných kaváren, třeba nějaké, ve které jsem ještě nebyla a budu psát a psát. Nakonec je vše zase úplně jinak. Místo v kavárně sedím doma a popíjím víno. Je tu útulno, tak že se mi ani nikam ven nechce. Probírám se fotkami a vzpomínám na naše výlety. Neuplynuly ani dva týdny a mně už přijde neuvěřitelné, že na všech těch fotkách jsme opravdu my. Že jsme vyšlápli všechny ty kopce, že jsme ušli tolik kilometrů, že jsme viděli tolik krásy, že jsme toho tolik zažili.

Musím se znovu a znovu přesvědčovat, že to je pravda.