Přírodní park Orsiera Rocciavrè – no. 1

Nápad vyrazit na tři dny do národního parku Orsiera Rocciavrè jen s batohem na zádech vznikl stejně spontánně jako samotná cesta do Itálie. A byl to ten nejlepší nápad, co nás mohl napadnout.  

Zabalili jsme bundy, vařič, polívky v pytlíku, pár kusů oblečení a hodně vody. Plán byl ujít první den cca 20 kilometrů a večer přespat v chatě Rifugio Val Gravio. 20 kilometrů nezní jako celodenní túra, musíte ale připočíst, že jsme prakticky jen stoupali, abychom se dostali na hřebeny hor. No a když už se stoupání přehouplo v sestup, byla cesta ještě náročnější.

Hned po prvních pár kilometrech jsem byla uchvácena. Dostali jsme se z hustého lesa a najednou se nám otevřel úchvatný výhled na rozlehlé údolí obklopené špičatými vrcholky.  To jsem ještě neměla nejmenší tušení, že tenhle výhled není vůbec nic ve srovnání s tím, co nás teprve čeká. Zatím jsme byli dost nízko (i když ve skutečnosti pěkně vysoko) – hory se tyčily kolem nás, později jsme se ocitli v místech, kdy jsme na vše jen shlíželi dolů.

Vypadalo to, že se blíží bouřka. Nad horami, směrem, kterým jsme šli, se kupily temné mraky.  Trvalo mi docela dlouho, než jsem si uvědomila, že to není žádná bouřka, která se na nás žene. Prostě jsme jen byli tak vysoko, že jsme kráčeli do mraků. To byl opravdu zvláštní pocit, nacházet se uprostřed mraků. A při každém ohlédnutí zpět jsem se divila tomu, že stojím tam, kde stojím.  Že z toho údolí, na které shlížím, jsme vlastně přišli. Že jsme se takhle vysoko dostali jen po svých.  A že máme celou tuhle nádheru jen pro sebe. 

Jen my dva a syrová, lidmi nedotčená příroda.