V ulicích města

Je 21:00, v obýváku svítí jedna lampa a z otevřeného okna doléhají hlasy z ulice, které střídá ozvěna kapek deště na plechovém parapetu.

Najednou mám chuť se sebrat a vyrazit ven. Nepřemýšlet moc nad směrem cesty, prostě jen jít a užívat si prostor kolem sebe. Od března trávím doma mnohem více času než kdy jindy. Nový byt jsem si tak moc zamilovala, že mi nucený pobyt mezi čtyřmi stěnami (plus mínus) vůbec nevadil. Teď mě ale přepadla chuť jít zažít město. Škoda že prší, je zima a už skoro tma.

Ve dnech, kdy ještě byly všechny podniky zavřené a na ulici jste nepotkali nikoho bez roušky, jsme sem tam vyrazili navštívit centrum Prahy. Pokochat se ulicemi bez turistů, pocítit tu zvláštní atmosféru, která celé město obklopila. Přeci jen Staroměstské náměstí, a hlavně uličky k němu vedoucí bez davů a pošlapaných bot, to se často nevidí.

Najednou jsem se mohla zastavit, kde jsem chtěla a jen tak se rozhlížet kolem. Mohla jsem popocházet sem a tam a hledat ten správný úhel na fotku, aniž bych tím překážela dalším dvaceti lidem. Postupně se začaly objevovat budovy, pohledy a detaily, které člověk nikdy jindy neměl šanci spatřit. Nebyla tu potřeba seběhnout Václavské náměstí, co nejrychleji stylem „jen ať už do nikoho proboha nevrazím“. Všimli jste si někdy kolik zajímavých staveb na Václaváku je? 

Úbytek turistů v centru jsem vítala asi tak jako většina Pražanů. S opatřeními ale přišel i úplný útlum života, který se teď už ale pomalu navrací. Dnes už vidíte přátele vysedávat na zahrádkách restaurací a kaváren nebo na dekách v parcích. Slýcháte ťukání skleniček, hovor a smích. 

Tohle mi opravdu chybělo. Tak jen doufám, že nám ta radost z ulic opět nezmizí.