Přelévající se dny

 Přerušované hučení pračky, pár slunečních paprsků odrážejících se od oken protějšího domu kreslící stíny na stole, hrneček s vánočním motivem a pocit, že dnes nic nemusím. Je sobota, ale vlastně by mohl být jakýkoliv jiný den. Přelévají se teď tak nějak jeden do druhého, aniž bych to stihla pořádně vnímat.


Ráno bylo pomalé a dlouhé. Hlavně protože předchozí večer byl provoněný svařákem a povídalo se, ještě když už na půlnoc zbývala jen matná vzpomínka. Teď svařené víno vystřídala silná káva. Hořkosladká chuť mi tahá myšlenky z mlhy únavy.

Mám chuť psát, ale mám pocit, že nemám moc o čem. Mé dny se skládají ze sezení u počítače, krátkých procházek a domácích prací. Zmizely večery v restauracích, odpoledne v kavárnách, chvíle v galeriích, divadlech, kinech, obchodech, lockdown překazil večery s přáteli, oslavy narozenin, zajímavé přednášky a akce i plánovaný útěk do přírody. A jsme na tom všichni stejně.

Procházela jsem si archiv blogu a zjistila že většina obsahu jsou články z cestování a výletů po Čechách. Některé jsou i úplně bez textu, jen nadpis, bez kterého článek vydat nejde, a fotky. Přitom úplně na začátku mého blogování byla touha psát. Pořád miluju pocit, když prsty běží po klávesnici a snaží se dostat do vět slova, která mi běží hlavou. A tak vám tu dnes píšu článek, i když nemám spoustu fotek z nějakého krásného místa. Možná bude trochu o ničem, ale já sama mám takové u jiných autorů ráda. Sdílení myšlenek, které by jinak třeba zůstaly jen na stránkách deníku nebo zcela nevyřčené. Malé sondy do duše.

Přála bych si v internetovém světě najít místo, kam budu moct každý den přijít a najít něco nového. Novou inspiraci, slova a fotografie, které ve mně zanechají otisk. Místo, kam se budu s nadšením vracet. A pak se podívám, kdy jsem poslední článek vydala já. Není to vůbec lehké. I během psaní těchto řádků uběhlo několik hodin. Uvařila jsem polévku, vyprala dvě pračky, prospala kus odpoledne. Sednout si a psát, dokončit text a doopravdy ho vypustit do světa není vůbec nic lehkého. Alespoň pro mě už ne. Bude to někoho zajímat? Bude to někoho bavit? Proč to vlastně vůbec dělám? Dnes jsem ale narazila na novou verzi blogu, který jsem dříve moc ráda četla a rok se na něm nic nového neobjevilo. Číst zase autorčina slova a myšlenky je pro mě opravdu radost. Tak trochu doufám, že třeba pro někoho můj blog může být také takovým místem. Když vidím čísla, kolik lidí sem přijde a třeba i několik týdnů nenajde nic nového, je mi to líto. Navíc teď cítím, jak mi prosté psaní chybělo.

Povězte, baví vás číst podobné články, které jen tak plynou?

Komentáře

  1. Hey dear! I loved your post and already followed you! I want invite you to visit and follow my blog if you want <3

    www.pimentamaisdoce.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  2. Občas člověk potřebuje od psaní a blogu pauzu, sama to znám. Každopádně znovu najít chuť je skvělé a přeji ti, aby ti tohle nadšení vydrželo. Ráda si tvé články přečtu a sdílení myšlenek má také něco do sebe, než jen plno fotek. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :)) jsem moc ráda, že tě mé články baví 🖤

      Vymazat
  3. Já myslím, že podobné myšlenky a pocity má teď spousta z nás, věřím tomu, že zas bude lépe :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
  4. Baví, velice! Sama je ale psát neumím. Nerada sdílím své niterné soukromí a blog čte už příliš mnoho lidí z blízkého okolí... Tvé články se krásně čtou, ale moc ráda mám i tvé atmosférické fotky. Dohromady je to jako pohlazení po duši.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za moc milý komentář. Těší mě, že se ti články i fotky líbí. Postrkává mě to, zase něco napsat! :D

      Vymazat

Okomentovat

Každý váš komentář mě moc potěší, díky!