Chvíle o samotě

Na rovinu, nejsem člověk, co by byl zvyklý být sám. Jakože vůbec. Vezměme to popořadě.

Když mi byly tři roky, přišla na svět ségra. Ne, že bych si to nějak pamatovala, ale prý jsem jí už od prvních chvil strkala ruce do postýlky a chtěla si s ní hrát. Až do mých dvaceti let, kdy jsem se od rodičů odstěhovala, jsme sdílely jeden pokoj. Někdy jsme si dost lezly na nervy, hádaly se, nadávaly si a sem tam došlo i na rvačku, přesto všechno bych ale za vlastní pokoj neměnila. Protože chvíle, kdy jsme se trochu nesnášely, vyvažují hodiny společného hraní, stavění úkrytů, nacvičování divadelních a kouzelnických představení a povídání. Chvíle, kdy ségra ještě jako malej prcek nechtěla usínat sama, vlezla ke mně do postele a chtěla vyprávět hádanky před usnutím patří mezi jedny z mých nejmilejších vzpomínek.

Před pěti lety jsme se s přítelem přestěhovali do malého bytečku, kde pro jednoho bylo snad ještě méně prostoru, než jsme měly se ségrou ve společném pokoji. Tři roky jsme bydleli v garsonce, kde jste se z postele mohli převalit rovnou na gauč a od gauče byla dva kroky kuchyň, koupelna možná kroků pět. Byt to byl malinký, ale my byli opravdu šťastní, že máme místo, kde můžeme být spolu. Náš minidomov.

Teď už bydlíme jinde. Máme to tu větší, ale také se nejedná o žádný rozlehlý byt. No a od března, kdy Dan z kanceláře přešel na home office, ze kterého tak nějak už neodešel jsme víceméně pořád doma spolu. Já do nové práce nastoupila na přelomu srpna a září, takže jsem si před lockdownem chození do kanceláře také moc neužila. Když už tam ale sem tam jdu, užívám si to. Už jen změna prostředí a převlečení z domácího oblečení je super. Popovídat si s kolegy, dát si kávu z kávovaru a alespoň chvilinku mít pocit, že se svět normálně otáčí, je víc než příjemné.

Chybí mi lidé. Chybí mi mé kamarádky, se kterými jsem zvyklá trávit velkou část svého volného času. Vlastně veškerý čas, co netrávím s Danem bych běžně trávila s přáteli. Nebývám sama. Když nad tím uvažuji, tak prakticky nikdy. Chvíle o samotě vůbec nevyhledávám.

A přesně v těch výjimečných okamžicích, kdy nejsem nikým obklopená, si vždy uvědomím, jak vzácné to pro mě je. Jedna taková nedávná chvíle mě zavedla na procházku. Samotnou, jen s foťákem.  Mrzlo, sluneční paprsky si probojovávaly cestu skrze podzimní mlhu a venku nebyl téměř nikdo. Chodila jsem po parku, užívala si ten neskutečný klid, který všude panoval a magické scenérie, které mlha se sluncem ve větvích stromů kreslily.

Být nějaký čas jen sama se sebou byl nezvyklý pocit, ale blahodárný. I když mi chybí vídat se s přáteli, kdykoliv chci, i doba strávená o samotě má hodně co do sebe.

Jak to máte vy? Trávíte rádi čas sami? Nebo jste na tom podobně jako já?