Chvíle o samotě

Na rovinu, nejsem člověk, co by byl zvyklý být sám. Jakože vůbec. Vezměme to popořadě.


Když mi byly tři roky, přišla na svět ségra. Ne, že bych si to nějak pamatovala, ale prý jsem jí už od prvních chvil strkala ruce do postýlky a chtěla si s ní hrát. Až do mých dvaceti let, kdy jsem se od rodičů odstěhovala, jsme sdílely jeden pokoj. Někdy jsme si dost lezly na nervy, hádaly se, nadávaly si a sem tam došlo i na rvačku, přesto všechno bych ale za vlastní pokoj neměnila. Protože chvíle, kdy jsme se trochu nesnášely, vyvažují hodiny společného hraní, stavění úkrytů, nacvičování divadelních a kouzelnických představení a povídání. Chvíle, kdy ségra ještě jako malej prcek nechtěla usínat sama, vlezla ke mně do postele a chtěla vyprávět hádanky před usnutím patří mezi jedny z mých nejmilejších vzpomínek.

Před pěti lety jsme se s přítelem přestěhovali do malého bytečku, kde pro jednoho bylo snad ještě méně prostoru, než jsme měly se ségrou ve společném pokoji. Tři roky jsme bydleli v garsonce, kde jste se z postele mohli převalit rovnou na gauč a od gauče byla dva kroky kuchyň, koupelna možná kroků pět. Byt to byl malinký, ale my byli opravdu šťastní, že máme místo, kde můžeme být spolu. Náš minidomov.

Teď už bydlíme jinde. Máme to tu větší, ale také se nejedná o žádný rozlehlý byt. No a od března, kdy Dan z kanceláře přešel na home office, ze kterého tak nějak už neodešel jsme víceméně pořád doma spolu. Já do nové práce nastoupila na přelomu srpna a září, takže jsem si před lockdownem chození do kanceláře také moc neužila. Když už tam ale sem tam jdu, užívám si to. Už jen změna prostředí a převlečení z domácího oblečení je super. Popovídat si s kolegy, dát si kávu z kávovaru a alespoň chvilinku mít pocit, že se svět normálně otáčí, je víc než příjemné.



Chybí mi lidé. Chybí mi mé kamarádky, se kterými jsem zvyklá trávit velkou část svého volného času. Vlastně veškerý čas, co netrávím s Danem bych běžně trávila s přáteli. Nebývám sama. Když nad tím uvažuji, tak prakticky nikdy. Chvíle o samotě vůbec nevyhledávám.

A přesně v těch výjimečných okamžicích, kdy nejsem nikým obklopená, si vždy uvědomím, jak vzácné to pro mě je. Jedna taková nedávná chvíle mě zavedla na procházku. Samotnou, jen s foťákem.  Mrzlo, sluneční paprsky si probojovávaly cestu skrze podzimní mlhu a venku nebyl téměř nikdo. Chodila jsem po parku, užívala si ten neskutečný klid, který všude panoval a magické scenérie, které mlha se sluncem ve větvích stromů kreslily.

Být nějaký čas jen sama se sebou byl nezvyklý pocit, ale blahodárný. I když mi chybí vídat se s přáteli, kdykoliv chci, i doba strávená o samotě má hodně co do sebe.

Jak to máte vy? Trávíte rádi čas sami? Nebo jste na tom podobně jako já?









Komentáře

  1. Pěkný článek, příjemně se četl!
    Já jsem dost introvert, takže já čas o samotě miluju, ba dokonce potřebuju. Někdy se ráda sejdu s kamarády, miluji čas s rodinou a užívám si to, ale kdyby toho bylo moc, jsem pak šíleně psychicky vyčerpaná :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. :) Je pravda, že když se vidím každý den s někým jiným (tedy v době předkoronavirové), tak pak také potřebuji oddech a klid. Každý ten level ale má jinde. :)

      Vymazat
  2. Možná proto, že jsi už od malička strkala sestře ruce do postýlky, má teď ráda klid a samotu :'D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale prosimtě, tys to zbožňovala! :P :D

      Vymazat
  3. Mě samota nevadí - naopak. I když jsem spíše extrovert, někdy není vůbec na škodu vypadnout a pročistit hlavu. Ráda trávím čas i sama a ten klid je k nezaplacení. :D :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě souhlasím, někdy to je vyloženě potřeba. Když už si chvíli na to být sama najdu, většinou si říkám, že to musím dělat častěji, protože si ji fakt užiju. :)

      Vymazat
  4. Krásný článek a krásné fotky. ❤️ Mám 9 sourozenců.. žila jsem s nimi do mých 21let a teď už přes dva roky bydlím s přítelem. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykla tady na to TICHO. Křik dětí, který jsem slyšela vlastně pořád, už tady neslyším. A i to mi chybělo. Ale postupně času jsem si zvykla na ten klid a miluju ty chvíle kdy je trávím jen sama se sebou a můžu si udělat kdykoliv čas na zkrášlování a odpočinek. 🙂 Abych nebyla úplně sama, tak mi přítel pořídil nebo vysněného pejska, se kterým moc ráda trávím čas a chodím s ním na procházky. Vlastně teď už nejsem nikdy a nikde sama 😅 můj pes se mnou totiž chodí i do koupelny 😂🐶

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju! :) Páni, 9 sourozenců, to muselo být doma opravdu veselo! :D

      Vymazat
  5. Ty fotky jsou opravdu krásné, jsi šikulka. :-) Jednoduché a nádherné. Jinak já teda taky nerada trávím čas sama. Někdy teda jsem za čas pro sebe ráda, protože si stihnu udělat věci, které chci, ale jinak jsem ráda s přítelem nebo našimi přáteli :-) Pamatuji si, když jsem začala bydlet sama, jak jsem se nejenom bála, ale bylo to takové deprimující. Každopádně už bych také byla ráda, kdyby tohle koronavirové období skončilo. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. To je moc pěkný článek. Já jsem zase naopak člověk, co si samotu užívá, ale je fakt, že někdy je jí příliš :) Moc pěkné fotky!

    OdpovědětVymazat
  7. Krásně napsáno! Dlouho jsem to měla podobně jako ty. Z malého rodinného bytu do ještě menšího bytečku, hnízdečku lásky s partnerem. Letos se to nějak rozsypalo a poprvé jsem trávila delší časové úseky sama. Člověk si zvykne, ale blízké mi to není. Mám ráda čas pro sebe, ale jen někdy a občas, ne když je to vynucené.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc hezky napsáno!:) Já si naopak tak nějak nemůžu tohle užít, jsem zvyklá být sama a nebo s přítelem a když to střídáme (stěhování je v přípravné fázi, haha), tak je mi fajn:)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Každý váš komentář mě moc potěší, díky!