Jeden večer v Lucerně

Rychlé údery klapajících podpatků na kamenné dlažbě. Šála mi vlaje a jsem udýchaná. Zase jdeme pozdě. Stává se z toho už taková klasika. Účes mi už stačil zplihnout, ale na to jsem zvyklá. Usmívám se od ucha k uchu a těším se. Všude jsou zástupy lidí. Přezutí do lodiček se zdá jako nadlidský úkol. Pár zamumlaných nadávek ale pomohlo. Ano, i tak se někdy chová dáma.

Proud lidí nás sebou táhne ze schodů a my nevíme kudy kam. Základ je nerozdělit se. Šumivý hovor se rozléhá sálem, vše zaplavuje příjemné měkké světlo přerušované blesky fotoaparátů. Připadám si trochu jako na pouti mezi všemi těmi barevnými róbami se záplavou flitrů. Ve svých černých šatech zapadám spíše mezi pány v oblecích. Všichni jsou plni očekávání, vítají se se svými blízkými a září nadšením i nervozitou zároveň.

Takový je začátek plesu v Lucerně, pro mě posledního plesu letošní sezóny.

Vzpomínám, jaké to bylo, když jsem se zde octla poprvé. Konala se má imatrikulace v prvním ročníku gymnázia a já netušila, jaká sláva to bude. Nikdy předtím jsem na takovém plese nebyla. Mé šaty byly příliš krátké a boty zase příliš velké. Tancovat jsem si netroufala a nejvíc ze všeho jsem se soustředila na to nezakopnout nebo se něčím nepolít. To byly časy. Od té doby jsem přeci jen trochu dospěla. Získala jsem jistější chůzi na podpatcích, lepší vkus na šaty a především jsem si celý ples pořádně vychutnala.

Obdivovala jsem maturantku, jejíž večer to především byl a užívala si ten punc nevšednosti. Tyto společenské události mám totiž strašně ráda. Vytrhnou člověka z každodenního stereotypu, donutí ho vyměnit džíny a svetr za šaty nebo oblek a předvést jak mu to sekne. Nejvíc ze všeho jsem si ale užila tancování. Do tanečních jsem nechodila. Když jsme zkoušeli waltz, pošlapali jsme si nohy, ale i tak to bylo skvělé. Krásný sál, živá hudba a plno lidí užívajících si večer. Ta slavnostní atmosféra všude kolem, to štěstí a radost vepsané ve tvářích ostatních tanečníků, to mě nabíjelo energií. Společnost lidí, kteří se dovedou odvázat a pořádně to na parketu rozbalit je inspirující. Došlo mi, o co jsem tenkrát v prváku přicházela, když jsem jen tiše stála na kraji sálu a styděla se jít tancovat. Byla jsem hloupá.


Dnes už jsem moudřejší a neváhala jsem, pořádně si ten moment užít a vychutnat. Vždyť od toho tu plesy jsou. Naposledy si užít před maturitou a oslavit končící čtyři roky střední školy s těmi nejbližšími.
Už teď se těším na další takové akce, které zůstanou ve vzpomínkách jako ty nezapomenutelné.

Lucie

Komentáře