Říjen, možná listopad. Potemnělý obývací pokoj. Za
proskleným balkonem šumí večerní městská doprava, ale nás obklopují hravé tóny
Beatles a Rolling stones… Dohadujeme se. Jsem nervózní, trochu se nudím a
poskakuju po kuchyňském koutě. Trochu uklízím nádobí, trochu provokuju.
Usrkávám víno a pomrkávám. Myslí to vážně? Ano, myslel. Stačil pohled na ten
výhled. Následovalo pár kliknutí a bylo to.
Tak jsme si koupili náš první společný zájezd do zahraničí. Naprosto
spontánní rozhodnutí. A taková jsou vždy nejlepší.
Marilleva – Folgarida. Itálie. Březen.
„Zlato, ale víš, že se až do března nesmíme rozejít?“
zasmála jsem se. Za celou tu dobu nás ani jednou nenapadlo, že by se to mohlo
stát. A tak jsme 1. března odjeli.
Neobešlo se to bez drobnějších nehod. Začalo neuvěřitelně
sněžit a my nebyli schopní dotáhnout všechny ty přeskáče, svetry, přilby, lyže
a samozřejmě dobroty k autobusu. Museli jsme vzít taxíka. Moje kocovina
taky ničemu nepomáhala. Měli jsme ale zásobu jídla na celou cestu a teplou deku
na přikrytí.
Spala jsem jako dřevo. Celou dobu, až na chvíle, kdy řidiči z rádia
pěl své árie Karel Gott. Seděli jsme úplně vpředu, nad námi byla prosklená
střecha, přes kterou na nás začaly svítit paprsky vycházejícího slunce za špičkami
hor. Byla to neuvěřitelná nádhera.
Na hory jezdím s rodiči už od malička, vždy do Čech.
Jsem moc vděčná mamce, že mě naučila lyžovat a milovat zimu, hory a sníh.
Svištění po sjezdovce, vychutnávání si rychlosti a sekání oblouků s výhledem
na obrovské majestátní vrcholky kolem, to je pro mě jeden z nejkrásnějších
pocitů. Na dlouhatánských alpských sjezdovkách jsem byla jako doma. Jen jsme
museli neustále zastavovat, abych si vše pořádně vyfotila. Bez toho to přece
nejde.
Ve spletitých lanovkách a sjezdovkách jsem se vůbec
nedokázala orientovat. Nebýt přítele, byla bych ztracená. Je to zvláštní. On v Praze
netrefí pomalu ani z Václaváku na Staromák, zato na horách to zvládal
úplně perfektně. Prohodili jsme si role.
Tři dny utekly jako voda a já jsem uvažovala, jestli se mám
schovat v té skvělé horské restauraci s výhledem, abych nemusela
odjet. Dávali jsme si tam obří hamburgery a pravou italskou pizzu a vůbec by mi
nevadilo se tam na nějakou dobu ubytovat. Nebo třeba napořád.
Naše ubytování bylo ale také kouzelné. Hotel se nacházel
uprostřed kopce (obří hory), kde jsme lyžovali a ten výhled z terasy byl
fantastický. Vydržela bych tam sedět a koukat do dálky hodiny a hodiny, nebýt
mrazu.
Když jsme vyjížděli kabinkovou lanovkou nahoru, myslela jsem
na mamku. Přála jsem si, aby tu byla taky a užila si pořádné lyžování. Co si
budeme povídat, české hory a Alpy se prostě srovnávat nedají. Až budu hrooozně
bohatá budu jí kupovat zájezd za lyžováním každý rok. A sobě taky.
Na zpáteční cestě autobusem do Prahy jsme si plánovali, jaká
všechna další místa musíme ještě společně navštívit. V létě uděláme
spoustu výletů do přírody a pod stan. Nemůžu se dočkat. Líbí se mi, jaký životní
příběh spolu vytváříme a jak je každá chvíle jedinečná.
S láskou,
Lucie
Komentáře
Okomentovat
Každý váš komentář mě moc potěší, díky!