Těsně vedle Burundi

Poposedla jsem si na rozvrzané židli. Víc už se posunout nedovedu. Za zády se mi protáhl čtvrtý člověk a já úzkostlivě držela skleničku červeného, aby se nerozlilo. Stůl se trochu kýval, cinkání půllitrů doprovázelo živý hovor a já pomrkávala po místnosti. Některé tváře jsem už znala z dřívějška. Černé kapsáče, ledabylá strniště, rozpustilé úsměvy. Ohlédla jsem se přes rameno. Za prosklenou vitrínou stále hustě sněžilo. Z bundy mi skapávaly zbytky zatoulaných vloček.

Malá, žlutým světlem zalitá hospůdka krčící se v závěji.  Uvnitř hrstka lidí, kteří jsou pro tento večer trochu ztřeštěnou, trochu ošuntělou, trochu pochybnou, ale stále vřelou, veselou a semknutou rodinou. Spojuje je totiž silné pouto. Spojuje je totiž rock 'n' roll. Vítejte v Burundi.

To se takhle sejde pár chlapů, co rádi hrajou, pár lidí, co rádi poslouchají a pár skleniček k tomu. Ze sychravého a pošmourného dne je najednou útulný a pohodový večer. Zpívám si, podupávám si nohou a upíjím víno. Žije to tu. Hudba se rozléhá do každičkého kouta hospůdky a vsadila bych se, že i do mnoha místností nad ní. Všichni se smějí, když se bubeník se zpěvákem začnou dohadovat o tom, kdo koho ve škole šikanoval. Nikdo se nediví, každý už dobře zná jejich vtípky a vzájemné špičkování. Panuje zde skvělá nálada a nikomu se nechce domů. Venku stále sněží. Zmrzlé krystalky tancují do rytmů kytary a basy. Je to magická chvíle plná pohody.

V dnešním světě zahaleném v popu, disku, elektru a kdovíčem ještě, mi tahle malinká zapadlá rock 'n' rollem naplněná hospůdka připadá jako jiný svět. Někteří lidé vypadají zasněně. Možná vzpomínají na staré dobré časy, kdy byla tráva zelenější a nebe modřejší. Jiní se hlasitě smějí a přiťukávají si s kamarády. Třeba plánují kam zajdou příště. Já nepřemýšlím nad minulostí ani budoucností, užívám si přítomnost.

Večery v Burundi jsou totiž jedinečné. Mají tu pravou atmosféru, která se v Praze šikovně ukrývá. Ale kdo hledá, ten najde.

Lucie