Příběhy

Seděla jsem u velkého stolu z tmavého dřeva a ani jsem nedutala. Vedle skleniček na víno voněly zapálené svíčky a stále tu ležely talíře od spořádané večeře.  Usrkávala jsem bílé moravské a naslouchala historkám. Chvílemi zněly neuvěřitelně, chvílemi zábavně, následně nostalgicky až smutně, potom bláznivě, celkově jsem ale byla unešená.

Venku se už setmělo a já se v představách ponořovalo do vyprávění.

„V tomhle bytě se pořádaly vyhlášené večírky. Chodili sem třeba členi skupiny The Plastic People of the Universe a spousta známých lidí českýho undergroundu. Vstupenkou bylo přinést nějakou novou nahrávku nebo vinylovou desku. Bylo tu jen pár kusů nábytku a zbytek bytu zabíraly obří repráky, hromada desek a kazet. Hudba byla slyšet po celém sídlišti a sousedovi se o tom musí zdát noční můry do dnes.“

Dovedete si to představit? Cizí vzpomínky mi ožívaly před očima. Slavné osobnosti spojující ohromné množství lidí společně debatovali nad životem, tvorbou, výhrami i prohrami mezi stejnými zdmi, kde se já nacházím téměř denně a neměla jsem o tom nejmenší ponětí.  

Nebyla to pěkná doba, ale musely to být skvělé chvíle. Lidé byli spojeni stejnými ideály a hodnotami. Dnes už mezi sebou moc lidí takové pouto nemá. Nemáme nepřítele, kterému bychom se měli vzepřít. Neslučuje nás boj za svobodu ani odpor k režimu. Neříkám, že to je špatně, to vůbec ne, jen to je jiné. A poslouchat skutečné příběhy ze života za komunismu bylo až neuvěřitelné. Přitom to není zas tak dávno, co se to všechno událo, ale pro mě to už je jako z jiného světa.

Přivedlo mě to na myšlenku, kolik různých příběhů v sobě lidé tajně nosí. Kolik by toho třeba mohla vyprávět stará paní na zastávce, které pomůžete s těžkou taškou při nastupování do autobusu. Co všechno by mohla říci, jen kdyby ji někdo poslouchal. Kolik vtipných historek zažil ten samý řidič autobusu? Najednou mě přepadá chuť vyslechnout příběhy úplně každého a sepsat o tom velkou knihu. Vždyť když už dnes vchází kniha každé druhé blogerce, proč by nemohla vyjít kniha s příběhy každého druhého obyčejného člověka? To už jen fantazíruji, ale představa knihy plné příběhů náhodných lidí se mi zamlouvá.

Mám dnes v plánu výpravu do knihovny, tak se poohlédnu, jestli na nějakou takovou náhodou nenarazím.

Držte mi palce,

Lucie