Jednou večer v jednom vršovickém bytě


Je večer, doma je příjemné přítmí a já sedím zachumlaná pod dekou na gauči. Udělala jsem si hrnek jablkového čaje se skořicí, protože víno došlo už včera.
Jindy bych pravděpodobně touhle dobou byla s Danem na večeři nebo na skleničce s kamarádkou. Závěr pracovního týdne jako celá republika trávím doma, stejně tak jako celé dny. A ještě nějakou dobu to tak bude, všichni si jen můžeme přát, aby ta doba byla co nejkratší.

Když jsme se v prosinci stěhovali do nového bytu, neměli jsme ještě tušení, jak moc za to teď budeme rádi. Respektive z nového bydlení jsme byli hodně nadšení, nevěděli jsme ale, že v něm budeme muset nedobrovolně trávit tolik času. K dnešnímu dni (20. 3.) jsem doma až na malé výjimky měsíc, Dan se ke mně připojil na home office minulý pátek. Jak jsem se zmiňovala v předchozím článku na konci února jsem lehla s chřipkou, a protože jsem před tím byla v Itálii na lyžích a situace s koronavirem se začala zhoršovat, zůstala jsem preventivně doma v karanténě.

Hodně jsem tehdy přemýšlela nad tím, jestli to nepřeháním. Bylo to ještě ve chvíli, kdy nebyla celá Itálie brána jako riziková oblast a povinná karanténa po návratu ještě nebyla vyhlášena. Nevěděla, jestli bych po uzdravení neměla prostě jít do školy a nepřehánět to s opatrností/panikou. Cítila jsem se dokonce trochu provinile, že z vlastního rozhodnutí zameškám 14 dní na přednáškách. Raději jsem se ale nahlásila jako navrátilec z Itálie a nechodila těch 14 dní vůbec do školy. Nějakou dobu nato byla zavedena povinná karanténa pro každého, kdo se vrátí z Itálie a v den, kdy jsem se už mohla vrátit na přednášky, se všechny vysoké školy uzavřely.

A tak jsem doma už měsíc. I mimo karanténu pracuji normálně z domova, a tak pro mě současná situace není taková změna, jako pro ty, kteří jsou zvyklí každý den ráno odejít do práce a vrátit se až večer. V běžném režimu trávím hodně času v kavárnách buď právě při práci nebo s kamarádkami. Od návratu z hor jsem si ale naordinovala kávový detox až do konce března, a tak jsem kavárny ze svého programu vyškrtla ještě před uzavřením všech podniků.

Co mi ale opravdu schází, je možnost jít se normálně projít ven bez pocitu úzkosti. Do oken nám každý den svítí slunce, které můžu jen pozorovat zpoza záclon. Chybí mi čas strávený s přáteli a možnost jet na návštěvu za babičkou. Moc dobře vím, jaké mám štěstí, že jsme já i moji blízcí zdraví, že já i lidé kolem mě máme práci, kterou stále můžeme bez větších obtíží vykonávat a nemusíme přemýšlet nad tím, z čeho zaplatíme příští nájem. Uvědomuji si, že je spousta lidí, kteří stejné štěstí nemají a není mi z toho vůbec dobře.


Spoooustu času teď trávím online. Online pracuji, online řeším školní úkoly, online čtu zprávy o aktuální situaci a online jsem celý den v kontaktu s kamarádkami. Online zaháníme pocit izolace. Kromě toho hodně peru, uklízím, neustále myju nádobí, upekla jsem bábovku a banana bread (a to svět ví, že já žádná pekařka nejsem, natož abych něco pekla v takhle krátkém intervalu), vařím, čtu a většinu večerů zakotvíme s Danem u Netflixu. Každé ráno vstáváme v 7 hodin a jdeme si zacvičit. Přišli jsme na to, že mít cvičení hned ráno za sebou je mnohem lepší než si celý den říkat, že si zacvičíme, a pak k tomu nikdy nedojde. Před karanténou jsem si neuvědomovala, jak moc pohyb k životu potřebuju. Cvičím ráda, ale až teď při celodenním sezení na zadku den za dnem opravdu pociťuji, že to bez pohybu nejde. Protahuju se i několikrát denně, a i tak si přijdu ztuhlá. Hrozně se těším, až tohle všechno pomine a vyrazíme někam do přírody na pořádnou túru. Do lesů, do hor, pryč z města, které nás teď uzavřelo ve svých útrobách.

Jestli třeba čekáte, že z tohoto mého povídání vyplyne nějaká pointa, tak nečekejte. Každý druhý bloger, instagramer a youtuber teď tvoří příspěvky o tom, co dělat doma, a jak z karantény vytěžit co nejvíce. Nebudu vám doporučovat ať si zacvičíte, přečtete si vzdělávací knížku nebo uděláte online kurz. Podobných návodů na mě denně vyskočí deset a všechny jsou o tom samém. Opravdu někdo potřebuje 5 tipů na to, jak si má pustit seriál nebo si dát horkou vanu? Nevím, třeba jo.

Já tyhle řádky píšu hlavně protože si chci zaznamenat, jak teď život vypadá. Současnou situaci nikdo nepředpovídal a všechny nás zaskočila. Je to jen pár týdnů zpátky, co jsme si klepali na čelo nad tím, že si lidé dělají zásoby potravin nebo nakupují roušky. Dnes už to nikomu zvláštní nepřijde. Bez šátku přes obličej nejdeme ani vynést koš a je to tak správně. Naopak, lidé, co tato opatření nedodržují jsou nezodpovědní a ohrožují své okolí. Chci mít poněkud deníčkově zapsáno, jak aktuální stav věcí vypadá, protože tohle nikdo z nás ještě nezažil, a doufám tedy, že už ani nezažije.

Vy tady máte nahlédnutí do jednoho malého vršovického bytu, kde u jídelního stolu sedí jeden kluk se sluchátky na uších a jedna holka na gauči s nohami na konferenčním stolku ťuká do klávesnice.

Jak teď vypadá váš život?

Přeji vám všem hlavně zdraví, to je teď asi to nejdůležitější. Opatrujte se.

Komentáře

  1. Ani nevíš, jak jsou mi tvé řádky blízké. Já jsem si teda dovolila sepsat malý soupis svých momentálních aktivit, ale asi spíš proto, že používám několik aplikací, které mohou lidem přijít vhod a že je to jeden z dílků skládačky mé nynější reality. Přeci jen to pro mě není jen o změně situace, ale také o změně země (poslední půlrok jsme žili na Mallorce, kterou jsme museli takřka ze dne na den opustit) a stavění nového životního plánu, ušlapávání nové cestičky. Nicméně přes všechno negativní musím přiznat, že v mnoha ohledech mi tato paralýza vlastně prospívá. Jen bych si přála vyjít ven bez pocitu, že se sebe lidi navzájem štítí a pohlíží na sebe jako na potenciální masové vrahy. V každém případě si tvůj blog ukládám, protože mám pocit, že jsem našla jednorožce. Takového smysluplného textu na jedné stránce! Ráda se vrátím. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za krásný komentář, jsem ráda, že se ti na mém blogu líbí. :) Úplná změna životního plánu a země, kde žiješ, to určitě nebylo lehké. Držím palce, ať i z téhle situace vytěžíš maximum. :)

      Vymazat
  2. V první řadě musím říct, že mám z Tebe obrovskou radost. Ač se Ti možná zprvu zdálo, že to s tím vším přeháníš, zachovala ses právě moc dobře. Škola se dohnat nějak dá a svědomí Tě tolik trápit nemusí. Představa ale, že bys nedejbože někoho nakazila, to už by bylo pro Tvou psychiku horší. Postavila ses k tomu moc dobře! :-) Můžeš být se sebou naprosto spokojená.

    Přesně, jak říkáš - ten virus prostě nemohl udělat celosvětové turné, když venku mrzne, až praští. Ne, musel přijít s jarem, na které jsme se všichni dlouho těšili. Sám takhle sedím s počítačem u balkónu a pozoruji, jak krásně svítí sluníčko. Nejraději bych se sebral, vzal foťák a někam vyrazil, jenže to teď není úplně možné. Doufejme, že už to bude každou chvíli pryč, ale je potřeba, aby se to celé nepodcenilo a hlavně aby najednou nepadlo to "vše je dovoleno"! Vše by přišlo vniveč. Proto se strašně divím, že se podepisují už petice, aby vše bylo otevřené a aby se mohlo normálně cestovat do zahraničí...

    Jinak se mi líbí to, že si chceš zaznamenat, jak současný život vypadá. Ten blog je vlastně takový deníček. Jednou se k němu vrátíš a řekneš si: "Tyjo, já vlastně zažila i tu karanténu!" Stejně tak jsem si řekl, že období koronaviru zaznamenám i u sebe. Je dobře, píšeš. Psát umíš moc hezky, poutavě a čte se to prostě samo... :-) Těším se na další příspěvky. Omlouvám se, že se ke komentáři dostávám až teď, ale...napravím to!


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když na to teď zpětně koukám, také si říkám, že jsem se rozhodla dobře. I když upřímně zahrála v tom roli i ta lenost no. :D Děkuji za komentář i za pochvalu, jsem moc ráda, že tě blog baví číst. :)

      Vymazat
  3. Je od tebe opravdu rozumné a zodpovědné, že jsi preventivně zůstala doma. Já do karantény spadla tak trochu i plánovaně, dělám na diplomce a pracuji z domu, takže bych doma trávila ten čas tak jako tak. Nicméně se moc těším, až to všechno přejde, budu se moct podívat za svým koněm, protože s rodinou a kamarády můžeme být v kontaktu přes internet/telefon, ale ke kontaktu se zvířecí rodinkou to nějak nestačí. Snažím se ale momentální situaci brát trochu s nadhledem, dívat se na ni z různých stran, nepanikařit a respektovat momentální situaci. Věřím, že to brzy přejde! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, také se snažím myslet pozitivně a nepouštět si špatné zprávy tolik k tělu. Držím palce s diplomkou! :)

      Vymazat

Okomentovat

Každý váš komentář mě moc potěší, díky!