Je sychravé odpoledne, na parapet nám bubnuje déšť a celý
byt potemněl.
Většinou se ubírám do ložnice abychom se s Danem nerušili
při práci. On má často pracovní hovory, já se snažím být kreativní a moc nám to
nejde dohromady. Dnes jsem se ale do ložnice zašila dobrovolně. V huňatém
svetru, co všude zanechává kupu chlupů, jako kdybychom měli smečku línajících
koček, v teplých ponožkách, co nosím na Vánoce a s hrnkem horkého
čaje jsem se uvelebila v posteli. Přepadla mě touha po útulnu.
Tak nějak se poslední dobou plácám od desíti k pěti a
přemýšlím, jak moc to je mnou a jak moc současnou situací. V hlavě se mi
pořád honí spousta věcí, které bych měla udělat. Povinnosti do školy, do práce
a projekty, na které se chystám sama, to vše před sebou tlačím v krabici,
která se každým dnem plní víc a víc a mně už jde jen horko těžko držet to víko
zavřené, aby na mě z pod něj věci nepadaly.
Nějakou chvíli zpátky mi jedna slečna tady na blogu napsala moc
pěkný komentář zakončený větami „Takového smysluplného textu na jedné stránce!
Ráda se vrátím.“ Často si na něj vzpomenu a cítím se provinile, protože od té doby
jsem nebyla schopná vám něco pořádného napsat. Děje se hodně věcí, ale spíš z kategorie
„postěžuješ si příteli“, „pobrečíš si ve sprše“ a „opiješ se s kamarádkou v parku“,
než z těch, které jsou určené pro blog a oči spousty lidí.
I u svých blízkých a lidí, co sleduji online vnímám, že se s tímhle
obdobím většina z nás docela pere. Někdo víc, někdo míň, ale ovlivňuje nás
to všechny. Nikdy jsem na blogu nepsala články ve stylu „10 tipů na…“ a asi ani
nebudu, rozhodla jsem se ale shrnout tu pár věcí, které mi pomáhají si zlepšit
náladu. Nebojte nebudu vám radit, ať si pustíte film nebo přečtete knížku, takové
rady podle mě nikdo nepotřebuje. Bude to jen pár věcí, které pomáhají mně a třeba
by vám mohly taky.
Vypovídat se
Nejlepší večery během celé té doby, co jsme zavření doma
byly ty, kdy jsem si skypovala s kamarádkami. Otevřely jsme si každá víno
a prokecaly hodiny. Probraly jsme věci, co nás trápí, jak už nám karanténa leze
na mozek, a jak nám chybí se vidět. Když mi během dne zavolá mamka, je mi hned
o moc líp. A i když třeba nejste nejupovídanější člověk na světe a spíš si věci
necháváte pro sebe, mít někoho, kdo vás vyslechne, když plácáte páté přes
deváté, je prostě k nezaplacení. Za tohle musím připsat největší kredity Danovi, protože ať se děje, co se děje, u něj najdu útěchu, porozumění a rozesmání vždy, když potřebuji.
Užít si chvíli o samotě
Na tohle jsem přišla úplně náhodou a hned vám to vysvětlím. Alespoň
já jsem to měla vždycky tak, že když mám volnou chvíli, něčím ji hned zaplním. Nemusíte/nechcete
zrovna dělat věci do školy, do práce, v domácnosti, chcete si dát chvíli
pro sebe? Jak taková chvíle vypadá? U mě to většinou bylo zapnutí seriálu,
videa na YouTube, podcastu nebo upravování fotek nebo tvorba článku na blog
popřípadě praní, mytí nádobí, utření prachu, protože tyhle věci tu vždy čekají
po těch „opravdových povinnostech“. No a pak přišlo jaro a nám začalo svítit
slunce do okna v ložnici, které má dost široký parapet, aby se na něm dalo
sedět. A mně najedou bylo líto nevyužít ten čas, který bych mohla strávit na
sluníčku, aniž bych musela odejít z bytu. Začala jsem si tam číst a potom
hlavně psát deník. Třídit si myšlenky a přicházet na to, jak moc jsem byla
hlavou zahrabaná v každodenním provozu. Zjistila jsem, jak moc mi tenhle
čas, kdy jsem jen sama se sebou a opravdu mám prostor se nad věcmi zamyslet,
prospívá.
Dát pauzu hlavě
Studuju magisterský obor, který má vzhledem k situaci celý
tenhle semestr jen online výuku, pracuju v online marketingu z domova
přes počítač, a i mé koníčky (focení – zpracovávání fotek, psaní, blogování) se
odehrávají převážně na počítači. Plyne z toho, že u obrazovky trávím
většinu svého času a zaměstnaná je hlavně moje hlava. Ruce si příliš neušpiním.
Jenže ono to je někdy sakra potřeba. Tedy, já tu nechci generalizovat, tak budu
mluvit jen o své zkušenosti.
Odjeli jsme na pár dní na chatu k rodičům,
kde máme velkou zahradu. Většinou tam jezdím jen v létě a má aktivita se
skládá ze čtení na lehátku, koupání v bazénu, vaření kafe pro všechny a…
no to je tak všechno. Nesuďte mě. Tentokrát to ale bylo jiné. Provzdušňovali
jsme trávník, a to obnášelo hoodně hrabání. Vrhla jsem se do toho s chutí,
protože po měsíci stráveném doma na zadku jsem se těšila na trochu pohybu.
Druhý den jsme si se ségrou a tátou na zahradě dali kruhový trénink. Na závěr
jsem šla prosívat hlínu z kompostu. To znamená prohazovat lopatou kusy
hlíny přes velké síto, a i když to tak možná nezní, je to pěkná makačka. Jen ta
lopata byla skoro těžší než já. A musí vám říct, já jsem si to neuvěřitelně
užila. Táta mi pak už říkal, ať se na to vykašlu a já prostě chtěla prohazovat
dál, protože to pro mě byl zážitek. Chápu, že to zní divně. Lidé, kteří jsou
zvyklí fyzicky pracovat by se mi teď museli opravdu smát. Jenže pro holku z Prahy,
která pořád sedí u počítače to prostě byl skvělý způsob, jak se odreagovat. A
hned bych si to dala znovu.
Tímhle minipříběhem chci demonstrovat to, že si opravdu
užívám, když z myšlenkových činností přepnu do manuálních. Doma ve vršovickém
bytě sice nemůžu hrabat zahradu nebo prosívat hlínu, ale můžu cvičit a uklízet.
Napsané to vypadá hrozně. Když si ale pustím do sluchátek super hudbu a začnu
dělat chvaty naučené z bodycombatu nebo třídit skříň, přerovnávat
knihovnu, utírat prach a zútulňovat domov, vypnu hlavu a dám jí prostor si taky
trochu vydechnout. A věřte, že to často potřebuje jako sůl.
(No a když nic z tohodle
nezabírá nebo na to prostě není vůbec nálada, tak láhev vína vždycky pomůže.)
Písnička Dělání, dělání, všechny smutky zahání... má zkrátka pravdu a řídím se jí už pár let. Člověk ať už sportem, nebo manuální činností přijde na jiný myšlenky a mnohdy se mu nálada obrátí o 180°, já na tenhle způsob nedám dopustit. :D
OdpovědětVymazatTo je skvělé heslo, kterým se řídit! :)
Vymazat