No a když to nepomůže, tak prostě víno


Je sychravé odpoledne, na parapet nám bubnuje déšť a celý byt potemněl.
Většinou se ubírám do ložnice abychom se s Danem nerušili při práci. On má často pracovní hovory, já se snažím být kreativní a moc nám to nejde dohromady. Dnes jsem se ale do ložnice zašila dobrovolně. V huňatém svetru, co všude zanechává kupu chlupů, jako kdybychom měli smečku línajících koček, v teplých ponožkách, co nosím na Vánoce a s hrnkem horkého čaje jsem se uvelebila v posteli. Přepadla mě touha po útulnu.

Tak nějak se poslední dobou plácám od desíti k pěti a přemýšlím, jak moc to je mnou a jak moc současnou situací. V hlavě se mi pořád honí spousta věcí, které bych měla udělat. Povinnosti do školy, do práce a projekty, na které se chystám sama, to vše před sebou tlačím v krabici, která se každým dnem plní víc a víc a mně už jde jen horko těžko držet to víko zavřené, aby na mě z pod něj věci nepadaly.

Nějakou chvíli zpátky mi jedna slečna tady na blogu napsala moc pěkný komentář zakončený větami „Takového smysluplného textu na jedné stránce! Ráda se vrátím.“ Často si na něj vzpomenu a cítím se provinile, protože od té doby jsem nebyla schopná vám něco pořádného napsat. Děje se hodně věcí, ale spíš z kategorie „postěžuješ si příteli“, „pobrečíš si ve sprše“ a „opiješ se s kamarádkou v parku“, než z těch, které jsou určené pro blog a oči spousty lidí.

I u svých blízkých a lidí, co sleduji online vnímám, že se s tímhle obdobím většina z nás docela pere. Někdo víc, někdo míň, ale ovlivňuje nás to všechny. Nikdy jsem na blogu nepsala články ve stylu „10 tipů na…“ a asi ani nebudu, rozhodla jsem se ale shrnout tu pár věcí, které mi pomáhají si zlepšit náladu. Nebojte nebudu vám radit, ať si pustíte film nebo přečtete knížku, takové rady podle mě nikdo nepotřebuje. Bude to jen pár věcí, které pomáhají mně a třeba by vám mohly taky.

Vypovídat se

Nejlepší večery během celé té doby, co jsme zavření doma byly ty, kdy jsem si skypovala s kamarádkami. Otevřely jsme si každá víno a prokecaly hodiny. Probraly jsme věci, co nás trápí, jak už nám karanténa leze na mozek, a jak nám chybí se vidět. Když mi během dne zavolá mamka, je mi hned o moc líp. A i když třeba nejste nejupovídanější člověk na světe a spíš si věci necháváte pro sebe, mít někoho, kdo vás vyslechne, když plácáte páté přes deváté, je prostě k nezaplacení. Za tohle musím připsat největší kredity Danovi, protože ať se děje, co se děje, u něj najdu útěchu, porozumění a rozesmání vždy, když potřebuji.

Užít si chvíli o samotě

Na tohle jsem přišla úplně náhodou a hned vám to vysvětlím. Alespoň já jsem to měla vždycky tak, že když mám volnou chvíli, něčím ji hned zaplním. Nemusíte/nechcete zrovna dělat věci do školy, do práce, v domácnosti, chcete si dát chvíli pro sebe? Jak taková chvíle vypadá? U mě to většinou bylo zapnutí seriálu, videa na YouTube, podcastu nebo upravování fotek nebo tvorba článku na blog popřípadě praní, mytí nádobí, utření prachu, protože tyhle věci tu vždy čekají po těch „opravdových povinnostech“. No a pak přišlo jaro a nám začalo svítit slunce do okna v ložnici, které má dost široký parapet, aby se na něm dalo sedět. A mně najedou bylo líto nevyužít ten čas, který bych mohla strávit na sluníčku, aniž bych musela odejít z bytu. Začala jsem si tam číst a potom hlavně psát deník. Třídit si myšlenky a přicházet na to, jak moc jsem byla hlavou zahrabaná v každodenním provozu. Zjistila jsem, jak moc mi tenhle čas, kdy jsem jen sama se sebou a opravdu mám prostor se nad věcmi zamyslet, prospívá.

Dát pauzu hlavě

Studuju magisterský obor, který má vzhledem k situaci celý tenhle semestr jen online výuku, pracuju v online marketingu z domova přes počítač, a i mé koníčky (focení – zpracovávání fotek, psaní, blogování) se odehrávají převážně na počítači. Plyne z toho, že u obrazovky trávím většinu svého času a zaměstnaná je hlavně moje hlava. Ruce si příliš neušpiním. Jenže ono to je někdy sakra potřeba. Tedy, já tu nechci generalizovat, tak budu mluvit jen o své zkušenosti. 

Odjeli jsme na pár dní na chatu k rodičům, kde máme velkou zahradu. Většinou tam jezdím jen v létě a má aktivita se skládá ze čtení na lehátku, koupání v bazénu, vaření kafe pro všechny a… no to je tak všechno. Nesuďte mě. Tentokrát to ale bylo jiné. Provzdušňovali jsme trávník, a to obnášelo hoodně hrabání. Vrhla jsem se do toho s chutí, protože po měsíci stráveném doma na zadku jsem se těšila na trochu pohybu. Druhý den jsme si se ségrou a tátou na zahradě dali kruhový trénink. Na závěr jsem šla prosívat hlínu z kompostu. To znamená prohazovat lopatou kusy hlíny přes velké síto, a i když to tak možná nezní, je to pěkná makačka. Jen ta lopata byla skoro těžší než já. A musí vám říct, já jsem si to neuvěřitelně užila. Táta mi pak už říkal, ať se na to vykašlu a já prostě chtěla prohazovat dál, protože to pro mě byl zážitek. Chápu, že to zní divně. Lidé, kteří jsou zvyklí fyzicky pracovat by se mi teď museli opravdu smát. Jenže pro holku z Prahy, která pořád sedí u počítače to prostě byl skvělý způsob, jak se odreagovat. A hned bych si to dala znovu. 

Tímhle minipříběhem chci demonstrovat to, že si opravdu užívám, když z myšlenkových činností přepnu do manuálních. Doma ve vršovickém bytě sice nemůžu hrabat zahradu nebo prosívat hlínu, ale můžu cvičit a uklízet. Napsané to vypadá hrozně. Když si ale pustím do sluchátek super hudbu a začnu dělat chvaty naučené z bodycombatu nebo třídit skříň, přerovnávat knihovnu, utírat prach a zútulňovat domov, vypnu hlavu a dám jí prostor si taky trochu vydechnout. A věřte, že to často potřebuje jako sůl. 

(No a když nic z tohodle nezabírá nebo na to prostě není vůbec nálada, tak láhev vína vždycky pomůže.)





Komentáře

  1. Anonymní15/5/20

    Písnička Dělání, dělání, všechny smutky zahání... má zkrátka pravdu a řídím se jí už pár let. Člověk ať už sportem, nebo manuální činností přijde na jiný myšlenky a mnohdy se mu nálada obrátí o 180°, já na tenhle způsob nedám dopustit. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je skvělé heslo, kterým se řídit! :)

      Vymazat

Okomentovat

Každý váš komentář mě moc potěší, díky!