Připíjím na konec roku 2020

Prvního ledna 2021 jsem značně unavená po silvestrovských oslavách ležela na gauči a pročítala si články z kategorie Ohlédnutí z celého roku 2020. Některé měsíce byly dost na nic, některé byly o dost lepší, některé pro mě dokonce zlomové. I když toho z těchto mých článků můžete hodně vyčíst, stejně bych se za celým rokem 2020 ráda ohlédla ještě jednou a shrnula si, jaký tedy vlastně byl. Pojďte se podívat se mnou.

Na začátku roku 2020 jsem byla neskutečně optimistická. 2019 pro mě byl totiž poměrně peklo (bakalářka, státnice, přijímačky na magistra, 2 práce naráz, stěhování). V prosinci 2019 jsem skončila v práci, ve které jsem byla dost nešťastná, začala jsem pracovat v nové, o které jsem si tehdy myslela, že je pro mě jako dělaná, začali jsme bydlet v našem novém bytečku a vše špatné, co mě v roce 2019 tížilo, už mělo být pryč. Haha, vyloženě jsem se u článku, který jsem psala v lednu 2020 musela smát. I ve svých dvaceti pěti letech mám pořád dost velkou míru naivity, která na mě teď z vlastních textů křičí, ať už se trochu poučím. No uvidíme, co si budu říkat, až tento článek budu číst za rok.

Každopádně 2020 začal skvěle. Nová práce byla fajn, měla jsem dost času na školu, užívali jsme si nový byt a celkově nový začátek. V únoru jsme ještě stihli parádní dovolenou na lyžích v Itálii. Užívali jsme si krásné počasí, dlouhé sjezdovky, italskou kávu a oslavili tu Valentýna. A pár týdnů po návratu se celý svět obrátil vzhůru nohama.

Od března se to tak nějak začalo sypat. Ve světě, v Čechách i v mém soukromí. O tom, jak to vypadalo ve světě a naší republice se moc zmiňovat nemusím. Většina z nás byla přilepená ke zprávám téměř nonstop, sledovali jsme počty nakažených, nová opatření včetně nouzového stavu a karantény. Co se mé osobní roviny týče… u téhle části sedím už pěkně dlouho, usrkávám gin tonic, scrolluju webem a přemýšlím, jak o ní psát, a jestli vůbec chci.  Není úplně jednoduché si některé věci naplno přiznat a upřímně je sepsat a zveřejnit na internetu. Na druhou stranu, tyhle řádky si budu chtít jednou znovu přečíst a připomenout si pravdivý obraz toho, co jsem zažila a kam mě to posunulo. Na jaře jsem z více různých důvodů dala výpověď, aniž bych měla jakýkoliv jiný plán. Zároveň pro mě skončilo přátelství s někým, o kom jsem si opravdu upřímně myslela, že bude na věky. Najednou jsem byla bez práce, seděla doma během karantény a online výuky a prožívala obrovský smutek, zklamání a pocit zrady. Zní to dramaticky, já vím, ale prostě jsem se tak cítila. Neměla jsem žádný plán, co budu dál dělat, neměla jsem příjem ani nic moc našetřeno, měla jsem mizernou náladu a většinu času jsem trávila sezením na okenním parapetu a přemýšlením, co teda ksakru dál. Bylo to poprvé v životě, co jsem několik měsíců neměla práci a opravdu netušila, co bych vlastně chtěla dělat. A taky jsem se tak trochu dobrovolně utápěla ve svých smutcích.

V téhle době mě neuvěřitelně podrželi mí blízcí. Dan mi byl celou dobu velkou oporou. S Háňou jsme proseděly hodiny na dece v parku, protože to bylo v tu dobu jediné místo, kde se dalo sejít, a probíraly všechna naše trápení. S Markét jsme obrážely kávová okénka. Když se otevřely zahrádky, vypily jsme s holkami z bakaláře snad celou zásobu vína v kavárně Hlína. Začala jsem mnohem víc psát na blog a seznámila se s Verčou a Adél, se kterými mě láska pro blogování spojuje. Zajímavé je, že na našich srazech jsme o psaní blogu nemluvily téměř vůbec, namísto toho jsme hned začaly probírat naše životy, jako bychom byly kamarádky už kdoví jak dlouho. Trávení času s Danem, všemi těmihle holkami a s rodinou byla náplň celého léta a na ty chvíle mám krásné vzpomínky.

Co se útěků z Prahy týče, zmizeli jsme s Danem na prodloužený víkend do Českého Krumlova, trávili spoustu dní na chatě u bazénu a v srpnu jsme ještě se ségrou podnikli roadtrip do rakouských Alp. Jsem zvědavá, jestli letos něco podobného půjde uskutečnit.

Během léta jsem také přestala fňukat a začala si hledat novou práci. Respektive, odpověděla jsem jen na jeden inzerát, prošla jsem výběrovým řízením a zakotvila v marketingovém oddělení České filharmonie. S prohlašováním věcí jako je „tohle je fakt dream job“ už jsem po předchozích zkušenostech hodně opatrná, ale zatím musím říct, že je to nejlepší práce, co jsem za tu dobu měla. Nejen svou náplní, ale i prostředím, díky milým kolegům a celkové firemní kultuře. A také, kdo by nechtěl mít kancelář přímo v Rudolfinu?! Já tedy rozhodně ano.

Na podzim mi začal už druhý semestr magisterského studia celý pouze distanční formou. Do kanceláře jsem také chodila čím dál tím méně a home office nabral na intenzitě. Dříve jsem byla zvyklá doma netrávit moc času. Ráno jsem běžela do školy nebo do práce a odpoledne a večery trávila někde s přáteli nebo Danem. Hodně jsem chodila do kaváren, restaurací a barů a najednou jsem se musela naučit být spokojená, i když trávím většinu času doma. Během jarní karantény, to byla netradiční situace, která ale byla v mých očích jen dočasná. Na podzim se z práce i školy z domova stal nový standard a nemyslím si, že by se během jara 2021 udály převratné změny. Přestěhovat se do většího bytu hned vedle parku, bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme s Danem na konci roku 2019 udělali, a to tehdy ještě nikdo netušil, jak moc času ve svých domovech budeme během roku 2020 muset trávit.

Článek Ohlédnutí za listopadem a prosincem 2020 už vydávat nebudu. Listopad se nesl v nádechu příjemných pracovních dní, procházek a kávy u okénka. Začátek prosince jsem už zasvětila vánoční výzdobě, písničkám a vymýšlením dárků. Trávila jsem čas s rodinou, jak na Štědrý den, tak na Silvestr, a byly to opravdu krásné chvíle.

S rokem 2020 se loučím v poměrně spokojeném rozpoložení. Srovnal mi priority a naučil mě být mnohem více v klidu a spokojená, i když vše nejde podle plánu. Od 2021 nemám žádná velká očekávání a mým hlavním přáním je, ať jsou všichni mí blízcí zdraví a v pořádku, a ať nějak doklepu školu. Vše ostatní ať plyne, jak má. Přeji si ať je to klidný rok, bez velkých hrbolů a nepříjemností. Tak snad…