Moody time

 Sychravé počasí, těžká oblaka hrozící potopou, hořká chuť kávy na jazyku, vzduch vonící po přicházejícím podzimu.

Dlouho jsem neotevřela Word a nenapsala jediné písmenko. Dlouho jsem neotevřela Lightroom a neupravila jedinou fotku s výjimkou těch pracovních. Dlouho jsem nesdílela fotku na Instagramu, i když jich mám připravenou spoustu do zásoby. 

Praskající oheň v krbu, velký dřevěný stůl, pára stoupající z hrnku s čajem a za okny sněhová vánice. Útulná chaloupka posazená mezi lesem a plání, po které se během dne prohání běžkaři v zářivých bundách. Chaloupka s výhledem na kostel, za kterým vychází slunce, chaloupka, ve které jsme strávili týden během letošní zimy.

 Ať chceme nebo ne, určité momenty nám dokáží obrátit život vzhůru nohama. A už tolik nezáleží na tom, jestli jde o věci, které se dějí pouze v našem osobním životě nebo o události světového měřítka. Jedno mají totiž společné. Nečekané převraty nám mění pohled na život. Světová pandemie následovaná válkou na Ukrajině mě drsným způsobem učí vážit si toho, co mám. Nepitvat se v malichernostech, neplýtvat časem a energií na to co za to nestojí, a naopak oceňovat to, co mě dělá šťastnou.

Pomalu ubíhá klidné odpoledne, ze šálku s černým čajem s citronem líně stoupá pára, dřevěné okenice se sem tam zatřesou pod náporem větru, který se honí pražskými ulicemi. Ideální čas na to, zapálit si na stole svíčku, ulomit čtvereček čokolády a pustit se do psaní.

Špičkami prstů poťukávám do klávesnice, aniž by se na monitoru objevilo jediné písmenko. Jako by mé ruce nejprve potřebovaly malé rozehřátí, než začnou doopravdy psát.

Už několik dlouhých minut koukám na otevřený wordový dokument s nedopsanou první větou, kterou jsem už šestkrát smazala a začala nanovo.