Víc koukat s otevřenýma očima

Delší dobu si opakuji, že už konečně musím napsat článek do rubriky „Pražská zákoutí“. Nejprve byla zima a mrazy, podniky zavřené kvůli pandemii a pak najednou Praha ožila a já nestíhala vše vstřebávat, natož o tom ještě psát. To se musí změnit.

Zbývá několik minut do desáté hodiny večerní. Jsem sama doma a z okna ke mně doléhá šum vršovického pondělního večera. Rozhodovala jsem se, jestli si pustit další díl seriálu nebo se pustit do tohoto článku. Vše nasvědčovalo tomu, že skončím u seriálu, ale pak jsem otevřela editor blogu a vyskočil na mě tento komentář: 

Moc mě baví tvoje články plné krásných fotek. Až ti trochu závidím, jak máš Prahu ráda, protože já si k ní při vší snaze nedokázala najít cestu. Všechna ta divukrásná místa vnímám jen jakoby přes filtr, jak moc jsem netrpělivá, až se odsud konečně odstěhuji. Tvé články mě vždycky na chvíli zarazí a ukážou mi, že Praha umí být i pro běžný život malebná, jen je třeba víc koukat s otevřenýma očima. Díky za to.

Ta slova mě dojala (a doufám, že mi jejich autorka odpustí, že jsem si část vypůjčila do názvu článku), pak jsem ale začala přemýšlet nad tím, jestli je můj pohled na Prahu opravdu tak výjimečný. A asi opravdu je.

Nechápejte mě špatně, v Praze je hromada věcí, které mě rozčilují, dennodenně. Běsním vzteky, když obyvatelé domu naproti přes ulici mají celý den otevřené okno, ze kterého nekřesťansky nahlas duní ruské disko. Nenávidím, když se na ulicích musím vyhýbat psím výkalům. Nesnáším, když v dusném počasí jedu přeplněnou tramvají a mačkají se na mě upocení lidé. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

Ano, i o tom co na Praze nesnáším by se dal psát jeden článek za druhým. Můj výjimečný pohled na Prahu ale tkví v tom, že se nesoustředím na to negativní. Když se řekne Praha, nevybaví se mi nic z výše jmenovaných nepříjemností běžných dní. Vybaví se mi nekonečno magických podniků, které můžete objevovat celý život a stejně nevyzkoušíte všechny. Představím si výhledy na červené střechy a věže z Vyšehradu, Pražského hradu, Letné nebo Riegrových sadů. Vidím sebe s knihou a kelímkem kávy v parku či kavárně, vidím se procházet se s přítelem ruku v ruce v úzkých uličkách Malé Strany, vidím nás, jak popíjíme červené víno v našich oblíbených barech. Řekla bych, že v tomhle je můj pohled na Prahu tak jedinečný. Vybírám si totiž, jaký bude.

Na druhou stranu mi je jasné, že ne každý má rád život ve městě, obzvláště velkém jako je Praha. I tak ale věřím tomu, že i ti z vás si z Prahy mohou vzít hodně dobrého. 

Sáhněte po tom, co vám místo, kde žijete, nabízí. A vychutnejte si z toho co nejvíc.

 Původně jsem chtěla napsat poetický článek o útulné žižkovské kavárně. Tak třeba příště.